Stály jsme u sebe, tím to začalo. Ale teď? Nevidím tebe, nevidím sebe. Nevidím, nás spolu. Stojíme na rozcestí, každá jinou stranou. Možná bychom chtěly jít tou stejnou, ale stále chodíme dokola a nevíme kudy kam. Tak se mi nabízí otázka - kterou zvolit? Nevidím naše šťastný oči. Nevidím náš smích, který jsme si vytvářely navzájem. Nevidím, nic. Stály jsme u sebe, smály se a házely si jiskru z oka do oka, protože jsme si do toho oka padly. Možná víc, než jsme chtěly. Třeba jsme to tak nepociťovaly a lítaly jsme v pozdravu, který se dostal do srdce, v kterém jsme měly místo a zaplnily ho našimi úsměvy, slovy, našimi jmény, ale především naší duší. Nebo je to klam? Po tom našem celém poznání se ztrácíme? Touhle černou cestou se chceme vydat? Tou, která nás táhne ke dnu? Nevidíme barevně, ale šedobílé, a blížíme se k černé vidině. Obě jsme ztratily otázky a na ně ty odpovědi, kterým jsme se vždy smály. Já na tebe stále myslím, ale ty ze sekundy na sekundu odcházíš. To já tě nechala odejít? Já nechybovala, vypínám pocity, protože chyba není na mé straně. To ty jsi hrála ty city - na obě strany. Všechno bylo na mě, měla jsi zatmění a nevěděla si co dál a proto jsi odemkla pouto, které značilo to, že jsme ztracení. Je tu prázdno. Před vším si utíkala, nemělo to řešení. Všechno bylo špatně, ale sama jsi věděla, že ty věci byly dobré, jen jsi to otáčela, jako na kolotoči. Sama ani nevíš, jak jsi to chtěla. Nevíš, a nenalhávej to ani Ďáblovi, natož sobě. Neznám odpovědi. Nechci tě znát, tvá tvář se změnila. S velkým možná, máš tajemství, které tohle rozpoutává a srdce všechno zakáže - pravdu, lásku, ale hlavně emoce a pocity. Měly jsme spousto nástrah, a překážek, ale společně jsme to zvládly. Najednou to teď skončilo prohrou? Ale ani jedna jsme nevyhrály, obě jsme prohrály. Nejsme hodný, obě jsme zlý a to víš. Každá máme chybu, každá jiný svět. Vím, že jednou přijde den, článek, kdy tě nepoznám, ale v srdci tě mít budu. Nevím, jestli tě už nechci znát, ani jestli mám vzpomínky a tebe vymazat. Co se to sakra děje, proč tohle tak hrozně bolí? Proč se mi dělají rány na srdci? Jak se mám rozhodnout, když je vše ve hvězdách. Každochvilní otázka ,,Co děláš?" - Všichni si jí říkáme, všichni si jí klademe a celým tělem přemýšlíme. Celé tohle bylo jako diamant, který praskl a zůstaly střepy, - dokážeme je dát dohromady? Neříkej, že zavíráme bránu, kterou jsme společně odemkly. Nějak to nemůžu strávit?
Kladeš si otázku na srdce jako já (?) - ,,Půjde to ještě napravit? Víš, láska má vždy směr - Do pekla a nebo do Ráje, ale my jsme na rozcestí. Všechny ty emoce jsou v nás a nějakým způsobem jsme je dostaly ven a jsou všude kolem nás. Myslíme si, že jsou neviditelné, ale obě je vidíme. Byla jsi fakt jediná, teď jsi cizí. Vždy stačilo vidět tebe a měla jsem vše. Nikdy jsem neviděla zář, ale když jsem spatřila tebe, najednou jsem jí viděla. Tvůj úsměv mi chybí, TY. Všechno jednou skončí a nebude to vize, ale hádky, které mířily ke zkáze a společně zapálenému mostu.
Znám, že láska pravidla má -
Pravidlo 1 – Miluj, jak máš.
Pravidlo 2 – Chraň si ji, straž.
Pravidlo 3 – Všech citů si važ. - Láska přeci ovládá nás, né mi jí.
Pojďme tu chybu a velkou ránu s bolestí uzavřít a společně se zvednout a vychutnávat si náš vzájemný úsměv a šarm. Nějak na to spoléhám, že city jsou silnější, než tento rým a mysl tvá.
Žádné komentáře:
Okomentovat