JARO nenávidím, ale přesto je mi BLÍZKÉ.

   Matné kytičky, teplé sluníčko, které nám zahřívá naší kůži, a paprsky nám sahají do očí, které máme přivřené a září nám, zpívání ptáčků, teplejší oblečení - což značí, že je možno konečně obnovit jarní šatník a zimní oblečení zamknout na pekelně dlouhou dobu. Hurááá! Spousta krásných výletů a vysedávání na zahradě při nějakém tom ovocném drinku. Mimo to hezké, tak s Jarem přichází i ty ošklivé alergie, ale především jak se říká ,,deprese", aneb období, kdy u mě vše začíná, kdy startuji nové věci, starty. Proto tento článek píšu a zarývám si ho tady do blogu. Popravdě vůbec nevím, jak to vše sepsat, ale rozeberu to, tak jak mě budou vést prsty na klávesnici.
   ,,Jaro nenávidím, ale přesto je mi blízké." - Toto roční období, je lehké si uchovat, jako kus mého těla, duše - mě. Ačkoli Jaro opravdu nenávidím, když přichází mám osipky ze strachu snad všude, protože je to právě to období, které je pro mě pekelné a opravdu nesnesitelné, bojující a nade všechno k zakopání. Život mi tímto kytičkováním opravdu nakládá a já nesu víc ran, než bych chtěla. Tak ho nějak v srdci mám a mou rutynou, aniž bych o tom věděla, je začínat ,,starty" právě v toto období. Z toho se právě odvíjí i název článku. A právě kvůli tomu zvedám prst a říkám, nemohu říct, že si ho střežím, ale můj Strážce je. I přes to všechno, to nějak přebojuji, přejdu a v rámci možností vyhraji, ale určitě u toho nepiji pohár bezedný. Chtěla jsem to na začátek cesty před tímhle, ,,trochu" rozvést a  šup, šup - jedeme dál!
  Vidím otazník, proč zrovna tohle období mám přicházet na věci a vidět jen špatně a ztrácet nad vším odpovědi. Uhm? Nechci padat níž, a ztrácet se, ale co s tím citem? Ale mám proto pochopení a i tyhle vzpomínky, které tímto prožívám, jsou mi vzácné a přesto jsou ty situace ,,Já" a jsou mi něčím příjemné. Osud není skvělý, ale přesto za to ,,přání" bojuji v dobrém i zlém. Ano, někdy lituji a brečím nad tím, jak jsem vše mohla udělat jinak. To bylo, teď to není žiji v přítomnosti, která je budoucností. Není dobré vše držet pod maskou.
  Jak to všechno začalo ? Proklínám to od základní školy, kdy jsem začala mít všechno to ,,špatné", občas se objevilo něco moc fajn, co mě trošku dobilo. Každý máme tajemství i já a proto nemohu napsat, co se dělo - srdce mi to nedovolí a ten cit je silnější. Nikdy bych si ovšem nedovolila stát u hvězd a přát si, aby to vše zmizelo a zásobovat hvězdy otázkou ,,Proč já?". Jediným mým řešením bylo řešit problémy ostrou věcí, která se mi zarývala do kůže, na které se mi vyrývaly červené čáry a skvrny krve. Když mi to nestačilo, sem tam jsem použila cigaretu, která svým plamínkem pálila díry a zaháněla můj stesk a dělala bolest. Ovšem teď je to otázka ,,Proč jsem to řešila takhle?" - Cítila jsem vinu a potřebovala jsem bolest, která by mě potrestala za činy a za to vše, co se mi honilo hlavou a co mi naložil osud. Teď jako to píšu, připadám si jako blázen, který by se měl léčit. Stydím se. Byla jsem to já a stydět bych se neměla, ale stydím. Že jsem byla srab a nebojovala za sebe a místo toho, jsem ublížila sama sobě. Opravdu to byla minulost, která je pro mě uzamčená a odemknout jí nehodlám. Vzpomínám na to, co jsem měla a co jsem chtěla. Jizvy mám a nevadí mi, že jsou na mé ruce a na dalších částí těla, ale víte co mi opravdu hodně mrzí a dohání k slzám, které obohacují tenhle článek? Když se na ně kdykoliv podívám, tak si vzpomenu, kvůli čemu jsem to dělala a každá jizva je mi vzpomínkou, která mě žene dozadu k vzpomínce další. Vidím to očima, cítím to srdcem. Je v tom tak velká nedůvěra - a nedělá mě to šťastnou. Krátké tričko a jizvy, které vyzařují všude. Myslíte, že je to krásný ? NENÍ! ( O sebe poškozování napíšu článek zvlášť a proto to tady nebudu rozebírat přímo - ale teď už s tím nic nemám. )
  Tolik slz a mokrých kapesníčku, které se mi vybaví při Jaru. To bude zase trápení, jak se říká, až nad hlavu! Není to můj koníček. Při Jaru jsem spíše jako Pandořina skřínka z které nedostanete cit, pravdu ani písmenko.
  Minulé Jaro to bylo stejné. Když odešla poslední hvězda bolesti, tak přišla další. Nemohu říct, že přišla hvězda bolesti, ale hvězda, která byla na půlku bojem štěstí a druhá strana bojem smutku. A já se to snažím obrátit jen na jednu stranu, ale která ? Je tu další jaro a za ten rok je to furt stejné? Dává mi to velký význam a jsem přichystaná čelit ,,tomuto" i nadále. Nevím, co mě čeká, ale tuším a nepřipravuji se na to, nechci být více zklamaná. Minulé Jaro se žene i s tímhle a současně s tím je v proudu i stále jeden ,,bod". Buď to tímto Jarem skončí a bude to další černá vize, nebo se požene i nadále a budu vzpomínat s úsměvem na tváři. Uvidíme?
  A co vy? Máte taky Jaro neradi rádi 😃? Každé roční období je nám zkouškou, tak jako každý den a každá situace. Pro mě je to Jaro, které se žene celým rokem. Ale hřeje mě u srdce, že utíkám k naději, která umírá poslední. Nebo jsem na rozcestí...?