Osud těmito dny vybral mě a řekl, že budu trpět a nebude na mě svítit barevná, zářící duha, ale uvidím jen černé stíny. Je to pro mě tisícina sekundy, která se tu vybarvila jinak, než jsem chtěla. Jakoby mi někdo řval za zády ,,Zhřím tě" - je to k nezastavení. Ačkoliv jsem se naučila všechnu bolest dávat najevo papíru a ne už tolik své kůži, na které se zviditelňovaly červené čáry tekoucí krve, tak to nějak nemůžu strávit. Není mi pomoci? Nemohu říct, že jsem prohrála na plné čáře, ale je to jedna z mých emocí, když vidím černou tmu. Řekněme si všichni, že jsou dny, kdy má vše své meze. ,,Všechno bude dobrý" - Zřejmě tomu nemohu dát momentálně důvěru. Tohle není jednoduchá rovnice, ani pro ,,jednu", ale je tam pouto. ,,Něco" - ,,City", které nejdou rozplést a vrátit do původního stavu. - Nejistota, na procento možná mámení. Možná to prchá, jako dým od cigaret, nebo to je jen nějaké zatmění? Možná se to zvyšuje a proto....? Trochu více se v tom brindám. Ale s tím jsem do toho šla a měla jsem počítat se vším. Nějak jsem tím přeci musela zaplatit. Už nic nevidím. Chybovat je lidské a přitom já nic neudělala, ale něco si vyčítám. Ale co? Není ani špetka co. Rozbíjejí se střepy, v kterých jsou vzpomínky, které nechci vymazat - jsou v nich city. Jsem si možná (?) jistá, že to není jen maska, která je falešná. Je to maska, která je na povrchu veselá, ale uvnitř je to velmi křehký cit, který dlouho nevydrží pohromadě hrát věčně nekončící hru? Jak je známo city jsou velmi důležité součásti, které obsahují ,,silné" vazby. Jednou se prostě prolomí a z očí potečou slzy, které skrývaly všechna tahle utrpení a prokletí. Tohle přeci nemůže být na denním pořádku, nemá to žádnou soudnost, ale velký přešlap. Není to vůbec pohledné, někdy spíše průhledné. Snažím se to každý den pochopit a pořádně si to urovnat, ale je to nějaký ,,podraz" v mé hlavě, který mi to nechává záhadou a velkým bojem s brněním jít dál a vybojovat to, oč stojím. Na druhý list strany je vlastně známo, že věci o které opravdu stojíme, nejsou lehké získat. Nechci to tímhle způsobem obejít, spíše chci přestat myslet na to, zda je to v ohni spálené, nebo to má pádný důvod a já si ho mám vyslechnout, a najít. Má to hodně pádů dolů, a uzavřené srdce, ale jak jsem psala, nemůže to být snadné. Nedovedu si to vše vysvětlit, ale chci tvořit všechno a přejít opět (!) ty nástrahy, které vedou do ráje. ( Možná! ) Celá tahle moje životní etapa, nebo spíše role v ní, je jako Pandořina skřínka. Přijde mi, jakoby se to stále omýlalo, a točilo jako na kolotoči. Nevědíc, či je to velmi silné tajemství, které by chtěla říct, ale srdce to nedokáže a mysl už vůbec ne. - Pak jestli je to fráze, při které je vykřičník, že z jedné strany chci, ale nemohu, je to jako klam. Není to přítěž, spíše nějaké nové objevení, které má tajemnou hloubku. Má to chtíč, který mrazí, při střetu očí a u toho se nestačí modlit, ale musí se najít klíč, kterým odemknout řešení. Stačí si vybrat, není jich milion, jsou dvě. Nevím nic, je to jako říše snů, které nemají směr. Ale jediné, co vím, že to neodfouknu, jako prach, ale rozbiji všechny silné zdi. Jsem ( možná slepě ) rozhodnutá, a k tomu přikládám ruku na srdce, že i přes všechny ty údery a myšlenky, chci čelit ,,boji ", ve všech chvílích. - Naděje umírá poslední, třeba to ještě nějaký štít má.... A když ne, tak snad se rány zahojí. Tak bojujte i VY, není to pohádka, ale ŽIVOT.
Tímto končí mé slova ze srdce a jdu se vzchopit. Udělejte to taky!
Žádné komentáře:
Okomentovat