Vlídná chůze. Slzy, které lemovaly napuchlé oči. A zničenost člověka, která napovídala tím, že místo úsměvu, jsem viděla ,,přetvářku", místo zářících očí, jsem viděla bolest a místo přirozenosti, jsem viděla trápení maskované hrdostí. Pocit ve mě se mísil a můj mozek, má duše nepřemýšlela nad ničím jiným, než nad Andělem se zničenými křídli. Znáte člověka celý rok, poznáte na něm - smích, dobrou / špatnou náladu, trápení, zmatenost, dalších ,,X" nálad, a poznáte zničenost. To je přirovnání k tomu, že ten člověk vám rozhodně není lhostejný, a přeci jenom, ho trochu znáte. Já najednou neviděla ten šarm, a ty oči, které roznášely lásku, nervozitu, krásu. Neviděla jsem ten úsměv z kterého se mi podlamují kolena. Viděla jsem stesk, smutek. Co byste dělaly? Nechaly to bez povšimnutí? Zcela jistě, že ne! Přemýšlely byste, jak a co dál. Zcela od věci nebylo, se zeptat. V tu chvíli mi to přišlo, jako velmi skvělý nápad, nad kterým jsem tleskala. Bohužel, ve vteřině se proměnil v noční můru, a já dokázala Anděla ztratit. Byl to pro mě šok, a nečekaná situace. To, co se stalo - mám pocit, jakoby to nechtěl nikdo z nás. Co uděláte, když přijde past? Napíšete dopis? Udělala jsem to. Sedla si, připravila kapesníky, slova z duše a vše pomalu zapisovala do papíru, který mi mnohé mohl zachránit. Dopis byl předán. Padly slzy? Přišel úsměv? Bohužel, vlastně nevím, jak to dopadlo....
Z toho mi plyne jen jedno. NIKDY nelitujte, že jste měly starost a strach o druhého. Ikdyž si toho dotyčný před vámi neváží, tak přeci jen ví, že jste mu chtěly pomoct. Ví, že vám na něm záleží. Bohužel jen dotyční utíkají sami před sebou, a zavírají před vším oči. Bohužel...
Žádné komentáře:
Okomentovat