Odsouzení duše.

    Máte v sobě duši pandořiny skřínky a stáváte se těžce introvertní? To je chyba, která se v dnešní době děje a někteří z ,,nás" začnou mít xenofobii - z důvodů ublížení, strachu nebo odsouzení. Ovšem jednou Vám to všechno dojde, že to není ochranný plášť být sebedestruktivní. Každý jsme pouze člověk, který je ,,pánem" a má své křeslo, které si po zbytek svého života vytváří. Tohle k tomu patří - chraňte svojí čest, nenechte si jí ze sebe vzít a nebojte se svých pocitů, citů a slov. Jestliže jste si všimly, že tohle není jen taková indukce, protože o tuhle se opravu nesnažím - tak můžeme jít dál. Jsem opravdu ani nevím, jestli napsat vytočená, nebo zasažená tím, jak se lidi do sebe navzájem naváží - šikanují a neberou takový jací jsou. Celá duše mi opravdu zvrací, je mi z toho zcela na nic. To se nezmění a každá polovička se s tím musí smířit. Když víme, že to tak je, proč to stále pociťujeme? Proč to bereme jako komplikaci pro náš cit? Je smutné, jak se z velkého extroverta, stane silný introvert. Tím, jaké naše vnitřní já je, nás hodnotí ostatní a to zcela agilním způsobem. Stačí, když o vás slyší a to je přesně oč. Neberte v potaz, to co říkají ostatní, nebo roznáší tichou poštou. Klaďte si, jak se říká ,,Mám asi zajímavý život, a ty nudnej" - No, jak jinak si to vyložit? Spousta lidí nemá zameteno před svým vlastním prahem, ale špiní něčí jiný. To se pak nemůžeme divit v ostych dotyčného. Myslete na svůj dobrý pocit a na sebe samotného uvnitř a jděte s pravdou, ať je jakákoliv ven. Emoce jsou velmi silný cit, který není uzamčený napořád, ale stejně jednou vyjdou ven. To, jestli jsou ostatní ,,bez práce" a musí se něčím zabavit a potěšit sebe samotného, strhnout na sebe veškerou pozornost, ať si tím dělají dobře. To je ukázka, velké stupidnosti. To vy se potřebujete cítit dobře, netajit se před okolím a ono všechno časem přejde. Nic netrvá věčně - ono se to přesídlí. Radši otevřete svojí vlastní bránu i přes ty všechny překážky.
    Když si vzpomenu na sebe, a na ,,odsuzování" které mě potýkalo na základní škole a táhne se semnou i v jednom koutě soukromého života, chce se mi řvát do celého světa, proč?! To je tak zlý. Mohu za to, že se ostatní nemohou smířit s mým ,,já"? Byla jsem hvězdou školy a neřešilo se nic jiného. Kudy jsem prošla, tam mě čekala ta stejná otázka, na kterou jsem se s ostychem dívala a nebyla dost ,,uznatelná" vyjádřit svůj vlastní názor a nandat to těm hlupákům, kteří se na můj úkor bavily. Ano, samozřejmě mě to bolelo. V té situaci jsem poznala, kdo je hodný, kdo je špatný. Od té doby jsem o dost ,,introvertní" a snažím se dávat pozor na to, co komu říkám o mém životě a přítomných situací. Byla jsem maličká holčička, která na sebe nechala kydat špínu, ale teď už vím, že to je to, co ostatní čekaly - nechá si to líbit. To není správné! Je na čase si uvědomit slova, které jsem psala v odstavci výše. Je důležité jak se cítíte vy sami, ostatní vám pocit nezajistí a už vůbec ne váš smysl života. Život je příliš krátký na to, abychom se hledaly a uvažovaly nad tím, jestli žít podle sebe, či podle ostatních. Možná, že vám jednou ty ,,Ohnivé vzpomínky" přijdou fajn - tak jako mě, ale neberu to jako správný směr. Tohle vám tak maximálně nakládá spoustu ran. Pomluvy, urážky - to jsou rány a připouštění si bolesti k srdci, která vás sráží. Ostatní si zvyknout, přestane je vaše ,,čest" bavit a vy můžete žít dál a s pravdou a dobrým pocitem. Hlavní fakt je, přetrpět ty ,,překážky" od ostatních, ale  k tomu je motivace velmi silná, nebo snad ne?
  Nelomte cit, ani svojí duši. Neberte si čáry bolesti od ostatních k srdci, neutíkejte času - taktéž negativa. Nesekejte se na bodě, který vám sebral vše! Žijte s úsměvem a myslete na motivaci vašeho pocitu! Mějte se krásně 💋
 

VZHLED. Je nám maskou, či nikoli?

     Není to na denním pořádku, ale přesto ho spousta lidí řeší. Jak je známo, každý se chce líbit sám sobě, ale hlavně okolí. Často stojíme před zrcadlem a klademe si odpudivé otázky typu ,,Proč nemohu vypadat líp?" - Fofrem si vymyslíte odpověď, na kterou spoléháte a křičíte jí do ticha a řešíte dál svůj vzhled, váhu, postavu - sebe samotného. Co si takhle odpovědět - Protože jsem se tak prostě narodil/a! Vždy je tam namíchaná genetická podoba, která nemusí být výrazná a málokdo si ji všimne, ale někteří ano. Ach, to není podstatné, proč to vlastně píšu? Prsty mě vedou sami.
  Velký nos, úzké rty, obočí husté, nebo moc tenké, váha taková a nebo maková, to je oč tu jde. Každý z nás by si měl uvědomit, že je osobnost, která by měla být sama sebou a neutíkat sám před sebou a nehledat druhou kolej, jak se změnit. Můžeme si udělat změnu, ale opravdu  jen ,,změnu" - nepřetvařovat se, ale hlavně se v sobě samotným cítit dobře. Otázky typu ,,Proč nemohu vypadat jako tamta, tamten? - Tohle vymažte z hlavy děvčata, či chlapci, co když si právě někdo říká ,,Proč nemůžu vypadat jako on/a ( VY! ) ? Ehm? Co se týče mě a mé spokojenosti v masce, která mě obklopuje, tak nemohu souhlasit s tím, že bych nebyla úplně spokojená. Jsou části těla, které se mi na mě příčí a že jich je! Chvilka se sama sobě líbím, chvilkou zase ne. No, co je nad tím divného, nic. Mám čistou mysl a nebojím se vyjádřit můj styl, či pohled na ,,vzhled" - jelikož jsem hodně extravagantní člověk, tak se ráda maluji, střídám účesy, oblečení a spousta věcí, které mě změní a umožňují vytvořit šarm k mé spokojenosti a dobrému pocitu, Nebaví mě být obyčejná, něčím nevýrazná. Protože jinak jsem! Pojďme si vlést do mé myšlenky! Pojďme tahle fakta přetrhnout, jako niť - protože když nad tím budeme moc přemýšlet, lusknutím prstu ani myšlenkami to nezměníme - můžeme to jen zdokonalit, řekněme si jak! Asi dumáte nad tím, co jsem myslela tím možná ,,urputným" slovem - zdokonalit. Zní to velmi hezky, ale těžce. Je to za malý pakatel, stačí zapojit trochu fantazie, či menší inspiraci od člověka, který je vám vzorem, či internet, kde já návodů až nad hlavu. Stačí si jen dobře vybrat a zkrátka to risknout, protože když to nezkusíte, nic nezískáte.
    Jsem si tím zcela jistá, že tato diskuze by vás mohla pohladit po duši a mým cílem má být, aby vás nemátl váš nos, či něco jiného. Měly byste vědět, že každý z nás má na sobě kus pozoruhodnosti, kterou nemá druhý a právě vám se to třeba příčí a některým se to právě líbí a zásobují vás hezkými slovy, které neberete nadarmo.
   Makeup, a různé šmrncovní vyhlídky, které vás doplní a zvýrazní. Mnohým z vás to může přijít zbytečné a já osobně říkám, že to zbytečné je, ale záleží právě na typu člověka - já bych nedokázala jít do společnosti nenalíčená a nevytopkaná, ale už řadu let se snažím pleť ochránit před líčením, ale nějak se mi nedaří - ale to přijde, až můj věk bude stoupat výše, jsem o tom přesvědčená a nad míru jistá! Každému z nás líčení dá ,,krásu", ale né tu přírodní, ale tu ,,umělou" ovšem hlavně nás to změní a ostatní vás třeba ani nepoznají. Opravdu je vše jen a jen na VÁS! Není změna, jako změna. Já chci změnu jen vždy, když chci ukončit nějakou kapitolu, nebo když jsem hodně naštvaná. Třeba nedávno jsem byla tak vytočená, že jsem sáhla po nůžkách a střihla si svojí ofinu, kterou jsem si ,,pěstovala" přes 2roky. Lítost v tom byla, ale časem jsem si zvykla a teď přemýšlím, zda si jí nechat krátkou pořád a nebo nechat dorůst. Ale to je ono! Kdybych to nezkusila, nic bych nezískala! A jelikož já rada experimentuji, tak to byl časná trefa - stejně bych to jednou udělala! Co neuděláš teď, uděláš  později. Všeho s mírou! Nedokázala bych se zbytečně přepatlávat a dělat ze sebe manekýnku, která bude celá umělá. Nezapomeňte a berte v potaz, že přírodní krása jste VY - a tak jí na sobě kousek nechte!
   Myslím, že ženy o sebe dbají více, než muži. Vezměte si, ženy jsou bohyně krásy. Každá žena je krásná, ať má 100kilogramů a nebo 50. Ať je to blondýnka s modrošedýma očima, či černovláska s kaštanově hnědýma očima. S pánským stylem, či úplně dámským. Taková a nebo jiná. Žena je jedinečnost sama o sobě. Spousta žen se podceňuje a nevěří si, a to je škoda. Opakovat a opakovat nám to, pánové - i dámy 😉. Vždy se budete někomu líbit, a vždy se najde člověk, který vás bude milovat. Co se týče mužů, tak můj věčný názor je, že by měly vypadat jako chlapy! A když tím říkám chlapy, tak opravdu ,,chlapy" a né klučinové, kteří si vezmou úzké džíny, vyčesané vlasy, a podámštělé tričko a spoustu ega. To pro mě opravdu není chlap. Stejně mě stále překvapuje, jak se ,,mužský" styl mění v podobě holčičího. Kde jsou ti chlapi, kteří jsou opravdovými muži? Samozřejmě, ne všichni jsou takový! ( !!!!!!!!!!!!!! ) Ale právě ti, kteří takový jsou, tak si k sobě hledají stejně rovnou partnerku, která je nad míru ,,vyšmrnclá". O tom to je - můj názor, ale dotyční se v tom cítí a tak to je a já to nikomu neberu.
  Co mě opravdu zcela doráží, tak je spousta narážek na ostatní, kvůli vzhledu. A právě kvůli tomu si někteří nevěří! Každý jsme nějaký, ale to je zbytečné psát, protože někteří mají svou ,,chytrou" hlavu a názor, jak do větru. Ale uvědomte si, že ti, kteří soudí ostatní - nejsou sami dokonalý a hlavně nemají zameteno před svým vlastním prahem. A to je ubohé. IKdyby zameteno měly, tak by se měly ohlížet sami na sebe. Vždy se najdou ti, kterým se něco nebude líbit. Lidem se nezavděčíte a je to tak!
  Vše je jen na nás. Své tělo změnit můžeme, svůj vzhled můžeme zdokonalit, ale co je nejdůležitější - být svůj a mít čistou duši a správné srdce. Na to se opravdu málo lidí dívá. Ovšem, že o vzhled jde také, co si budeme namlouvat! - ale o hodné srdce především. Dbát o sebe je snadné, ale mnohem těžší je dbát o sebe uvnitř. A to mnoho lidí nedělá a to je chyba. Na co je mít hezký obličej a tělo, když nemám v sobě tu správnou ,,hodnotu?". Hm?
  Dámy, pánové - nezoufejte nad svým vzhledem, vždy tu budou hlupáci, ale i ostatní, kteří vás ocení. Změnit se můžete, ale hlavně se ciťte vy sami dobře a buďte vy spokojení. Co říká okolí není až tak podstatné, jako to, co si říkáte vy sami. Páčko! 💋



  Děkuji za návrh Anetce Truxové, že jsem mohla psát toto téma, na kterým si dnešní lidé docela potrpí a myslím, že je to docela škoda. Byl to úžasný nápad, ikdyž né úplně lehký zakomponovat. Děkuju, a hezký čtení 💋

Mé město - má místa - můj život.

       Procházím noční uličky Královského města a plýtvám ráda svými kroky, které mě vedou po celé Londě, jako bych kráčela po červeném koberci. Kolem mě vidím pouliční lampy a osvícené výlohy obchodů. Některým to může přijít bizarní, že píšu o městě, kde pobývám celý život od mého startu narození a ještě k tomu pro mnohé nemá Slaný žádný význam a považuje ho za zakopané město, bez žádného kouzla a zaujmutí. Pro mě tomu tak není a proto holka, která věčně píše ,,romantické články" a fráze - popíše místa, kterými teď prochází a vysvětlí, proč pro ní Slaný není kout. Jak jsem zmiňovala - procházím různé tajemné i netajemné uličky, poslouchám naplno písničky v uších a přemýšlím, co napíšu až si sednu na jednu lavičku, která je pro mě trůnem. Vím, že mi vlak neujede a postupně můžu vyznat vše, kam mě vítr zavane. Trochu mě to mate, jak to udělám s fantazií a sepíšu to na kus papíru. Jdeme na to!
    Začněme pěkně po pořádku a pojďme si odpovědět na otázku, která se tu nabízí a je hodně důležitá pro zpracování těchto písmen. ,,Proč mám své město ráda?" - Vždy jsem před vším schovávala doma v mé posteli, která mi dávala energii a pocit bezpečí. Nepovažovala jsem za důležité procházet se po městě a jak se říkajíc ,, Vyčistit hlavu", bylo to pro mě spíše více rebelský. Své město jsem nikdy neměla ráda, a ráda před ním utíkala k mé babičce do Třince, kde vidíte krásnou zeleň, nádhernou čistotu a příjemné prostředí samo o sobě. Všechno se to obrátilo z červené karty na kartu zelenou, když jsem jednoho dne v létě zvedla své nohy a řekla si ,,Půjdu se projít". Volala jsem s kamarádkou po telefonu a vychutnávala si čerstvý vzduch. Kolem se vše se odráželo od sluníčka a krásně zpívající ptáčci lítaly po nebi, které vyzařovalo svou čistou modrou barvou. V mé hlavě přešel blesk a řekl ,,Tohle nemůžu zamazat." V tu chvíli pro mě mé město mělo silný význam. Od té doby chodím každý den směry, které jsou určeny dle mé nálady - ať slyším kapky padající na zem a vytvářející kaluže a nebo slunce, které nám září do oken. Dělám si takovou ,,okružní procházku". Víte v čem je to kouzlo? V tom, že si vezmu sluchátka - písničky, nebo telefonujíc kamarádku a chodím a chodím, přemýšlím a vychutnávám si každý krok spojený s okolními obchůdky, či přírodou. Vždy má vše pádný důvod a i zamyšlení pro mě samotnou, proč jsem tak zřídka otočila a brala to jako důležitou součást mě. Napadá vás něco? Mě ano - Slaný je můj život. To tady prožívám boj a výhru se slávou, která se střídá s občasnou - časnou prohrou. To jsem si dříve neuvědomovala a nepřicházela tomu na kloub. Teď už to vím a děkuji tím sama sobě, že jsem na to přišla. Má to pro mě opravdu hluboký význam a je to vše velmi pochopitelné. Třinec mi není domovem, jako dříve. Tam jen ráda utíkám a obdivuji vše kolem. To Slaný je můj domov a můj vzduch, který dýchám.
  Slaný je významné svou minulostí o které si můžete přečíst na vyhledávači. Mám ráda zdejší kostel, který je propojený s hřbitovem. Máme zde nádhernou Londu, která nás zavede na náměstí - které obklopuje kašnu, knihovnu, kino, policejní stanici či Slánskou radnici, kde sídlí Pan starosta. Na našem náměstí se často odehrávají různé akce. ( Např. - Slánský tuplák, na který nerada vzpomínám. No, proč asi 😃? )
    Budu upřímná jako vždy, když články píšu a je víc jak jasné, že mám někdy ,,choutky" vypadnout jinam a trošku si odpočinout. Poznat něco jiného. Vždy jsem chtěla bydlet v Polsku, protože se mi líbí jejich řeč, a celkově mám Polsko ráda a brala jsem ho jako velkou šipku, kam jít a věděla jsem, že bych se do Slaného ráda vracela s úsměvem na tváři. Teď, ale vím, že budu chtít jednou bydlet tady. Ve městě, kde jsem se narodila, prožila spoustu nástrah, i radostí. Kde jsem poznávala lidi, a s nimi zažila spoustu zážitků. Těším se, až budu starší a budu procházet místa, kterými jsem chodila, když jsem byla mladá holka a se  šťastnou slzou v oku budu vzpomínat na všechny kroky a boje, které jsem tady prožívala.
     Sakra, něco po odpoledních hodinách a já tu furt sedím - na mé milované lavičce, která je osamocena u rozcestí a užívám si zdejší atmosféru. Rozhlížím se, přemýšlím, usmívám a píšu. Tak já mažu domu, a to opravdu domů!



     Chtěla bych poděkovat úžasné fotografce Janě Jochmanové, které mi dovolila použít její fotky. No nejsou nádherné? 💓 Její stránky můžete navštívit na FB stránce -  jochmanka.cz






Mějte se krásně. Ahooooj 💋

JÁ a ŽILETKA ( SEBEPOŠKOZOVÁNÍ.)

   

    Přejíždím po mé čisté kůži ostrotou, která mi způsobuje ,,rozkoš" a červenou čáru viditelnou s červenými  vynikajícími skvrnami. Obnažuji se nad tím, jaká bolest je mi dopřávána a jak moc si to zasloužím. Do toho mi stékají slzy, které se vsakují do kapek krve. Slzy jsou odrážkou od mé bolesti a smyslnými otazníky, které mi skáčou v hlavě a hlas, který mi křičí za zády v černotě ,,Přitlač." Větší a větší vrytiny, ale mnohem větší bolest a tomu já říkám blaho. Stékání rubínově červeného proudu po celé ruce, noze a odčerpávání mé bolesti. Takhle bych to pojmula v minulosti. Přítomnost mi značí velkou cestu, abych se k minulosti nikdy nevracela, ale já jí popsat chci a to nejen z důvodu, abych o sobě přiznala ,,to" zač se stydím, nebo jak přesněji, ale hlavní příčinnou je fakt, kterým bych vám chtěla říct, že to není řešení pro ty, kteří to z vás dělají a považují to za svobodu, či dobrý pocit k vyřešení dané ,,situaci". Neberte to jako dobrý pocit svého těla. Je to lež a velký podraz.
     Nechápu a přijdu si ostychem zavřená za bránou nepřiznanosti a odsouzená za čin, který jsem tvořila a rukou si držím mou pootevřenou pusu, jak jsem tomu mohla dát dříve důvěru. Ještě, že to už zhaslo a nikdy se to snad nerozsvítí, ale v tom jsem  dominantní kazatelkou já. Přeji si jen, aby jste mě kvůli činu dříve dělaným neodsoudily, tak jak jsem to dělala já. Přála bych si pochopení, tak jak jsem si ho přála dříve.
     Když je člověk v nějaké situaci, která ho bolí a trápí, tak si vymyslí řešení, které ho bude dělat nadřazeným. Vždy je lepší vybrat si něco, co se neodkáže na něm, protože je nesmyslné ubližovat sám sobě. Ať je to nějaký sport, kreslení, či ostatní koníčky. Naopak někdo to řeší tvrdým, bezvýznamným způsobem, tak jako dříve já. Pche, vždy jsem se ze všeho se vyzpívala, ale najednou mi to nestačilo? Přišlo mi to jako odměna a né trest. Právě mé city jsem schovávala tam hluboko pod kůži a poznávala krásu, která mě vedla do propasti - a to jsem já moc dobře věděla, ale nedokázala jsem to zastavit. Bylo mi to něčím uznávané.
     Vše to začalo kružítkem, které se proměnilo v žiletku, a ta v cigaretu. Ze začátku jsem nebyla taková ,,borka", abych hned vzala žiletku a vlastně mě to ani nenapadlo si ubližovat něčím ostřejším. Kružítko mi stačilo k tomu, abych si udělala hezky, potrestala se a vymazala zpětné, špatné hodiny. Ovšem žádné jizvy nebyly, a už vůbec ne taková bolest, kterou jsem později více a více potřebovala, protože pro mě kružítko nemělo takové pochopení, jako později žiletka. Sama jsem později věděla, že mi právě geometrická pomůcka nestačí a že musím sáhnout po něčem mnohem ,,větším". Nejlepší kamarádkou se mi stala právě ona ( žiletka ), která se leskla svou stříbrnou barvou a viděla jsem nabroušené strany, které mě svým ,,šarmem" přitahovaly. Ze začátku to byly nevinné čárky, které se změnily v hluboké otevřené rány. Vzorce, jména, písmenka, číslice či obyčejné čáry. To je ono, co jsem na svém těle s úsměvem a slzou v oku vyrývala. Myslela jsem si, že ,,období", které jsem prožívala je pro mě tímto vysvobozující, ale sama jsem v hloubi duše věděla, že to je akorát výmluva a později závislost. Břitvu jsem nosila v peněžence, kdyby ,,náhodou". Měla jsem jich několik - od..... až po.... Od té doby jsem byla mnohem víc citlivější a vyhledávala jsem bolest, jen abych se mohla sebe dotknout. Obyčejné nedorozumění, nebo nepovedená věc, hned mě to skolilo. Hlavní příčina tohoto šla najednou stranou a ztratila se mezi obyčejnostmi, které jsem taktéž považovala za útěk a mojí prohru. Samozřejmě jsem zjistila, nebo spíše byla jsem si vědoma, že to není už sem - tam nějaký ten ,,řezanec", kvůli těžkosti situace, ale že je to závislost, která se zvyšuje a dostává na ,,řezáníčko" několikrát denně a klepání rukou, že ,,to nemám". Najednou všechny okolnosti přibývaly a já cítila strast a vše ztrácelo cenu. Musela jsem nosit dlouhé rukávy, a to především doma, aby se nic neprovalilo. Já byla o to více uzavřenější, a necítila se svěřovat někomu, když jsem mohla právě ,,tomuto hnusu".
      Doma to ovšem prasklo a já byla za ,,psychopata". Každodenní kontrolování rukou, mě nepřivádělo k šílenství, protože jsem byla dost hloupá na to, abych si vymyslela jiné místa pro početí - Nohy, ramena, podbřišek, břicho a sem tam nevinná čára na tvář. Po čase to doma přešlo a já se mohla věnovat zápěstí, na kterém se hojily rány, ale mě to nevadilo, mohla jsem být dořezaná jakkoliv, a místo jsem si vždy našla. Teplá voda mě pálila, ale nějak mě to nedostávalo do kolen. Možná spíše sekundou mrazu po zádech? Spíše jsem tím putovala do nebe. Každé ráno bylo těžší a bolestivé vstávání, či dotýkání bolestných ran. Moje závislost se zvýšila o to více a potřebovala jsem to všude, a to dokonce i ve škole ( Wc, či vyučovací hodina). Dokázalo mě srazit opravdu cokoliv, a já si k tomu našla možnost, jen abych mohla. Sama jsem si už postupem ubíhání ručiček na hodinách uvědomovala, že na tom lpím a nevím, co dělat. Sama si neporadím a ve všem se ztrácím. Pomáhaly mi kamarádky a dvě učitelky ze školy, které mi kontrolovaly taktéž ruce a občas po mě chtěly i ostatní části těla. Já se vymlouvala a tímto odpověď byla jasná. Kladena otázka od ostatních ,,Co když se zabiješ, nemáš z toho strach?" - Otázka, kterou jsem si nekladlá já, ale ostatní, protože já nad tím ani nepomyslela. A měly pravdu, co když přitlačím ? Několikrát mi bylo navrženo, nebo spíše vyhroženo, že se tím půjdu léčit, ale já měla strach. Nejhorší na tom bylo, že né z toho léčení a jiného prostředí a celkově být mezi lidmi, kteří tuto péči potřebují, ale z toho, že to už nebudu moct dělat a tím spíše se zblázním. Chodila jsem prozatím k psychologům, kterým jsem nedůvěřovala a nechtěla si s nimi povídat o mém ,,problému". Navštívila jsem i psychiatra, ale o tom dodnes nikdo moc neví. - Teď všichni. Nic se nehlo, spíše zvýšilo k způsobu vynaleznout něco jiného. Ztrácela jsem nad tím vším a nad sebou kontrolu.
      Jak čas plynul, chtěla jsem tomu říct sbohem sama, ale jakoby mi břitvička říkala ,,Kdo tě bude dělat šťastnou, když to nebudu já?" , a to jsem nemohla absolutně strávit. Slibovala mi, že bude můj strážce a já jí dala důvěru a velkou výhru, že mě dokáže uvolnit. Říkala, že bude střežit nejen mě, ale i můj stav. Neovládala jsem to, nebylo mi pomoci. Nerozdýchala jsem, že mi to nestačí a nechápala jsem - přitom jsem si bolest dopřávala opravdu obrovskou a jizvy jak se hojily, zanechávaly bílé čárky, které se proměnily ve vzpomínku.
     Bingo! Mám to! Vítej - cigareto! Cítit teplo a pálení kůže. Trošku jsem cukla, ale potom se nadechla a opřela se do toho. A začal další průser, to byl můj konec, věděla jsem, že tímto nemířím k otevřeným dveřím štěstí, ale do pekla. Několik plamínků mi udělalo na kůži ,,díry", které každým dnem hnisaly a já se bála, že přijdu o ruku. Prohlubovalo se to a já to dělala nadále a to jsem nepřestala ani s tou žiletkou. Dopřávala jsem si obojí. Možná mi to už konečně stačilo, kdo ví? Když tohle píšu, tak moje srdce zvrací, když vidí tohle v akci, tuhle mojí minulostní story, to jsem byla tak ubohá? Tak trapná? ANO, BYLA!  Měla jsem pomotanou hlavu a nepřipouštím si, že mi tohle říkalo ,,Ukážu ti lepší svět", teď klopím hlavu, věřte mi. Není jednoduché zavzpomínat a napsat story - nejtěžší je zveřejnit vše, co jste prožívaly a obavy, co si budete myslet. Myslete si cokoliv, neovlivním to.
      Nenáviděla jsem tupé strany! Jezdila jsem s nimi sem a tam. To bylo pro mě peklo pekloucí! Na druhou stranu by to byl dobrý krok k tomu, skoncovat to! Koupila jsem si nové a užívala si blaženost lesknoty a ostroty hrotů, ach! Kráčela jsem dál a sdílela ty emoce.... Při koupi nových jsem si vždy dávala pozor na stav žiletky, který byl opravdu ostrý. Věděla jsem, že to není sranda a je to nebezpečné - bylo to dle pocitu. Často jsem si s ní povídala a sdělovala ,, za co vlastně" , brečela jsem a vylívala si srdíčko plechu.
     Občas se mi minula myšlenka, že bych se mohla mlátit rukou o zeď abych dovršila být méně nervozní. Stěna mi nabízela modřiny na ruce a nateklé klouby. Nebrala jsem to jako výzvu, nebo drsnost pro mě samotnou, ale jako nové cítění jiné a docela příjemné bolesti, která mi přiváděla slast. S tím jsem skoncovala mnohem dříve, ale pronásledovalo mě to tedy pekelně dlouhou dobu.Do teď mám s tím menší problémy. Tohle nebylo správné!
     Do veřejnosti se to proupuklo, protože se to vše neutají a já byla král, který kašlal na to, jestli to někdo ve škole vidí. Lidi mi říkaly, že jsem psychopat a blázen spojený s emařkou. V hloubi duše mě to ničilo a uráželo, ale i tak jsem s tím nehla a nepřetočila list k lepšímu.
     Jak plynul čas, přišla záliba, která mi hrozně pomohla. Hodiny zpěvu, vystoupení a celkové objevení hlasu. Už jsem to nebrala jako maličkost, ale jako dobrý cíl. Tím to postupem času odcházelo, protože jsem na to neměla čas a byla jsem plná úsměvů. Občas jsem si do sebe řízla, nebo típla cígo, ale né dennodenně 3-4x. Byly dny, kdy jsem to dělala více, kdy méně. Absolutně jsem si nehlídala rozvrh na otevření kůže a byla jsem méně nervozní. Křičela, že budu jenom její a ničí jiná, ale postupem času jsem si uvědomovala, že nechci, aby ze mě zrovna ona vyrážela pocity, protože jsem za ní neviděla ani kousek pravdy, ale jen samou lež, a lež a lež!
     Co se týče letní sezony, tak ta byla horší, nemohla jsem si ,,kreslit" na viditelných místech a proto jsem to jistila břichem, s kterým to ne vždy bylo jednoduché. Když jsem chtěla jít na bazén, nemohla jsem. Radši jsem trpěla.Všechny jizvičky mi na sluníčku vynikly a všichni se ptaly ,, Z čeho to máš?" - Nebylo jednoduché to vysvětlovat a mou tendencí a řešením bylo to zakecat, pak nastala pravda odpovědí ,,Neměla jsem lehké období", někteří zakroutily očima, že jsem blázen a někteří o tom chtěly mluvit a podaly mi ruku, že mě chápou. Nevím, jestli je to správný vyjádření ,,chápou, spíše pomohou. Myslela jsem si, že se jizvy ,,opálí" a vrátí na původní stádium, ale některé zůstaly. A to do dneška.
      Hvězdy mi říkaly vzpamatuj se ( ! ) a má závislost na ,,tomoto" pomalu odešla z odchodem ze základní školy. Nastala střední a někdy se to ještě objevilo. Stále jsem od ní  občas slyšela hlas ,, Bojím se co děláš, když se nedívám a žárlím." . Všechno chtělo svůj čas a já řekla žiletce poslední slova ,,Občas si to přeháněla, ale měla si svůj význam. Nemáš v sobě ani kousek pravdy a prohrála si na plné čáře. Motala si mi hlavu a proto ti dávám nevěru." - Sbohem jsem jí říct přesto nemohla, protože k ženské patří, nebo snad né 😆😉? Občas mě potrestá a kousne za to, že jí podvádím a nevěnuji se jí, ale její hrot už nepatří mé hloubce. Neříkám a nebudu lhát sama sobě, že bych z toho byla úplně venku, ale někdy tu ,,chuť" mám, ale vím, že začnu a už zase neskončím a ačkoliv mě pronásleduje ,,podobný problém" kvůli čemu jsem se jí svěřila, tak tím už kráčet nechci. Nechci s ní mít žádné pouto a žádné kořeny... Jsem přeci ,,Dominantní kazatelkou". Už nechci stát na rozcestí, chci aby tohle ,,sbohem" bylo věčné.
    Musím se přiznat, a myslím, že je to celkem smyslné a jasné, že mi hodně pomáhala právě výchovná poradkyně ( o které jsem psala v článku ) , která při mě stála při každé situaci a nemusela jsem se jí bát říct slova, kvůli čemu a jak co dělám. Její síla mi velmi pomohla, bez ní bych to vzdala a byla hodně slabá. Ona mě dokázala povzbudit a vždy zvednout nahoru. Takže jestli tohle čtete, DĚKUJI VÁM 💓 
    Jako ubohost beru lidi - ,,děti", které to dělají jen proto, protože se jim to líbí a nebo na sebe chtějí nějakým způsobem upozornit. Upozorňujte jakkoliv, jen né takhle. Věřte, že je zo ubohý se tím jakkoliv vychloubat, či se brát za královny světa. Tohle neztrpím a přijde mi to jako dost přehnané a nedomyšlené. Co se vám líbí? NIC! 
     Teď sedím a dívám se na lesklé, vystouplé, široké jizvy, které mi jsou vzpomínkou a velkou slzou. Vím, že jizvy mi nikdy nezmizí a vždy se mnou budou a s nimi i spousta otázek od okolí. Žiji s nimi a oni mi značí i to, že už bych to v životě ,,asi" nedokázala. Teď vím, že to ,,asi" nemám zapotřebí ubližovat sama sobě a obviňovat se za vše okolo. Teď vím, že v blízkosti tohoto se nebudu už nikdy cítit dobře. A to platí i pro vás. Nejdůležitější je mít přátelé, kteří vás podrží při každé situaci a VĚŘTE, že se dají okolnosti řešit i jinou a lepší cestou, než si sám sobě ubližovat. Je to hloupost a nejhorší krok k (NE)úspěchu. Jsou to kroky dozadu, které né vždy vzít zpátky... Může to být konec, u kterého už nikdy nenajdete začátek. Tohle je černota v které nenajdete ani kousek pravdy. Není to fráze, ale velký cit. Tohle vás táhne ke dnu a vy se ztrácíte. Nikdo z vás nezapomínejte, že jste silnější víc, než si sami myslíte a brzy poznáte výhru. Tak se zvedni a nepadej níž!
     Mířilo to ke zkáze a neznačilo to cestu ke snu, ale ke dnu. Vždy jsem si přála mít vzpomínky jen na to dobré a špatné vymazat, ale názor měním. A víte proč? Protože minulost a k ní i špatné věci jsou JÁ a i přes ty všechny zmatky to beru a vzpomínám se slzou v oku na ty šrámy.

 Chtěla bych poděkovat mým kamarádkám a třídní učitelce společně s výchovnou poradkyní ( o které jsem psala článek ) , že při mě stály a snažily se mě držet a tohle odbourat. DÍKY vám jsem to zvládla. 💓

JARO nenávidím, ale přesto je mi BLÍZKÉ.

   Matné kytičky, teplé sluníčko, které nám zahřívá naší kůži, a paprsky nám sahají do očí, které máme přivřené a září nám, zpívání ptáčků, teplejší oblečení - což značí, že je možno konečně obnovit jarní šatník a zimní oblečení zamknout na pekelně dlouhou dobu. Hurááá! Spousta krásných výletů a vysedávání na zahradě při nějakém tom ovocném drinku. Mimo to hezké, tak s Jarem přichází i ty ošklivé alergie, ale především jak se říká ,,deprese", aneb období, kdy u mě vše začíná, kdy startuji nové věci, starty. Proto tento článek píšu a zarývám si ho tady do blogu. Popravdě vůbec nevím, jak to vše sepsat, ale rozeberu to, tak jak mě budou vést prsty na klávesnici.
   ,,Jaro nenávidím, ale přesto je mi blízké." - Toto roční období, je lehké si uchovat, jako kus mého těla, duše - mě. Ačkoli Jaro opravdu nenávidím, když přichází mám osipky ze strachu snad všude, protože je to právě to období, které je pro mě pekelné a opravdu nesnesitelné, bojující a nade všechno k zakopání. Život mi tímto kytičkováním opravdu nakládá a já nesu víc ran, než bych chtěla. Tak ho nějak v srdci mám a mou rutynou, aniž bych o tom věděla, je začínat ,,starty" právě v toto období. Z toho se právě odvíjí i název článku. A právě kvůli tomu zvedám prst a říkám, nemohu říct, že si ho střežím, ale můj Strážce je. I přes to všechno, to nějak přebojuji, přejdu a v rámci možností vyhraji, ale určitě u toho nepiji pohár bezedný. Chtěla jsem to na začátek cesty před tímhle, ,,trochu" rozvést a  šup, šup - jedeme dál!
  Vidím otazník, proč zrovna tohle období mám přicházet na věci a vidět jen špatně a ztrácet nad vším odpovědi. Uhm? Nechci padat níž, a ztrácet se, ale co s tím citem? Ale mám proto pochopení a i tyhle vzpomínky, které tímto prožívám, jsou mi vzácné a přesto jsou ty situace ,,Já" a jsou mi něčím příjemné. Osud není skvělý, ale přesto za to ,,přání" bojuji v dobrém i zlém. Ano, někdy lituji a brečím nad tím, jak jsem vše mohla udělat jinak. To bylo, teď to není žiji v přítomnosti, která je budoucností. Není dobré vše držet pod maskou.
  Jak to všechno začalo ? Proklínám to od základní školy, kdy jsem začala mít všechno to ,,špatné", občas se objevilo něco moc fajn, co mě trošku dobilo. Každý máme tajemství i já a proto nemohu napsat, co se dělo - srdce mi to nedovolí a ten cit je silnější. Nikdy bych si ovšem nedovolila stát u hvězd a přát si, aby to vše zmizelo a zásobovat hvězdy otázkou ,,Proč já?". Jediným mým řešením bylo řešit problémy ostrou věcí, která se mi zarývala do kůže, na které se mi vyrývaly červené čáry a skvrny krve. Když mi to nestačilo, sem tam jsem použila cigaretu, která svým plamínkem pálila díry a zaháněla můj stesk a dělala bolest. Ovšem teď je to otázka ,,Proč jsem to řešila takhle?" - Cítila jsem vinu a potřebovala jsem bolest, která by mě potrestala za činy a za to vše, co se mi honilo hlavou a co mi naložil osud. Teď jako to píšu, připadám si jako blázen, který by se měl léčit. Stydím se. Byla jsem to já a stydět bych se neměla, ale stydím. Že jsem byla srab a nebojovala za sebe a místo toho, jsem ublížila sama sobě. Opravdu to byla minulost, která je pro mě uzamčená a odemknout jí nehodlám. Vzpomínám na to, co jsem měla a co jsem chtěla. Jizvy mám a nevadí mi, že jsou na mé ruce a na dalších částí těla, ale víte co mi opravdu hodně mrzí a dohání k slzám, které obohacují tenhle článek? Když se na ně kdykoliv podívám, tak si vzpomenu, kvůli čemu jsem to dělala a každá jizva je mi vzpomínkou, která mě žene dozadu k vzpomínce další. Vidím to očima, cítím to srdcem. Je v tom tak velká nedůvěra - a nedělá mě to šťastnou. Krátké tričko a jizvy, které vyzařují všude. Myslíte, že je to krásný ? NENÍ! ( O sebe poškozování napíšu článek zvlášť a proto to tady nebudu rozebírat přímo - ale teď už s tím nic nemám. )
  Tolik slz a mokrých kapesníčku, které se mi vybaví při Jaru. To bude zase trápení, jak se říká, až nad hlavu! Není to můj koníček. Při Jaru jsem spíše jako Pandořina skřínka z které nedostanete cit, pravdu ani písmenko.
  Minulé Jaro to bylo stejné. Když odešla poslední hvězda bolesti, tak přišla další. Nemohu říct, že přišla hvězda bolesti, ale hvězda, která byla na půlku bojem štěstí a druhá strana bojem smutku. A já se to snažím obrátit jen na jednu stranu, ale která ? Je tu další jaro a za ten rok je to furt stejné? Dává mi to velký význam a jsem přichystaná čelit ,,tomuto" i nadále. Nevím, co mě čeká, ale tuším a nepřipravuji se na to, nechci být více zklamaná. Minulé Jaro se žene i s tímhle a současně s tím je v proudu i stále jeden ,,bod". Buď to tímto Jarem skončí a bude to další černá vize, nebo se požene i nadále a budu vzpomínat s úsměvem na tváři. Uvidíme?
  A co vy? Máte taky Jaro neradi rádi 😃? Každé roční období je nám zkouškou, tak jako každý den a každá situace. Pro mě je to Jaro, které se žene celým rokem. Ale hřeje mě u srdce, že utíkám k naději, která umírá poslední. Nebo jsem na rozcestí...?

ROK, po boku Anděla s jménem Klárinečka.

  Anděl, Sestra, Rodina. Story, otevírám. Příběh, který nikdy neskončí. Chci se s vámi podělit o něco, co cítím a o to, jak člověk musí být šťastný, když ho potká takový dar, jako potkal mě! Nahlédněte do toho semnou. Tohle je věnované jedné úžasné slečně, která se z Neznámé proměnila v mou sestru. Pro tebe, Klárko. Tyhle slova jsou věnované jenom tobě, nikdy nikomu jinému. Dnes je to rok, co jsme se poznaly. Objevila jsem jiskru a srdce mé tě nalezlo. Obě jsme to měly napsané ve hvězdách. Poznaly jsme se díky Daniele Šinkorový ( Naší Dančí ), která je pro nás velkou kamarádkou a oporou. To ona nás spojila. Právě proto jsme se domluvily, že bychom se mohly vidět a za Dančou zajít společně. Klaplo to! Psaly jsme si už od rána, jak moc se těšíme. Byla to velmi vtipná storka. Obě jsme se hledaly, volaly si, ale přitom jsme se na sebe dívaly. Naše oči se rozzářily a hned jsme po sobě skočily. Už od prvního pohledu jsem věděla, že umíš dělat trapasy. Bylo mi jasné, že se budeme rozumět a spadl mi kámen ze srdce, do kterého jsi se dostala ty. V ten den jsme měly hrozně moc zážitků, které se nám zarývaly do paměti a do teď na ně s úsměvem na tváři vzpomínáme. Oběd, foceníčko, a couráníčko. Když jsme čekaly v Divadle Palac na Danču, myslely jsme si, že se smíchem ztrháme. Obě jsme byly tak nervozní, až jsme byly průhledně nazvány jako ,,feťačky". ,,Danča jde" Obě jsme se rozeběhly a dělaly, že si zkoumáme knihy, poté jsme šly a najednou se otočily. Byl to nádherný zážitek, který odstartoval ty další naše tripíčky. Už od toho dne jsme byly <DKD3, jen my dvě víme.  Začal náš krásný příběh. Obě víme, že to není náhoda, ale osud...
   Slovami nejde vyjádřit, jak pro mě moc znamenáš, protože to jen ty sama víš, ale chtěla jsem o tobě napsat a mít to jako vzpomínku na papíře a hlavně se podělit o to, jak úžasnou kamarádku mám. O tebe se nedělím, to víš sama! 💓 , ale o tu radost a štěstí ráda. Den odedne jsem tě začala mít radši a to platí stále! Ty mi nikdy neodpluješ, viď? Otevřely jsme si bránu přátelství a našeho společného života a já jsem za to neskutečně ráda. Ani nevíš, jak moc, ty moje šmudlo 💓 Vím, že ty jsi moje výhra života. Za ten rok jsme se poznaly hrozně hluboko a známe své duše. Víme vše, naše tajemství a naše důležité body. Ty dokážeš odehnat všechny ty negativy co se otáčí kolem mě, a já se snažím dělat to stejné. Vždycky jsem si myslela, že ,,Nejlepší kamarádka" neexistuje, ale vidím tě před sebou, jako Anděla, - O tobě mohu říct, že jsi moje ,,BFF". NIKDY nebudu litovat, že jsem tě poznala, ať se stane cokoliv. A já doufám, že budeme držet ruku v ruce celý život. Protože jen s tebou jdu dál a spolu míříme ke hvězdám - my víme - jsi moje vše a já miluji tě nadevše💓. Jsou to silné slova, které nedokážu říct jen tak na potkání, ale o tobě jsem to dokázala říct hned, ty moje namyšlená panenko💓. Spolu máme tolik plánů a spoustu nápadů, za kterými si jdeme!
    Máme spousto společných věcí, zájmů, které nás o to více spojují a vytváří společné srdce. Máme velkou fantazii, která se samozřejmě odvíjí od našich ,,báječných" nápadů, řečí a blbůstek. Viď? Naše vzpomínky, které nevymažu, které nespálím. Je jich nekonečno - Snídání pomazánky, před Lídlem. To jen my si fotíme Kolín, když kolem něj pokaždé projíždíme. Chytneme ,,rapla" a zapálíme si přímo před Kongeráskem, nebo si koupíme bílý rum ( - Který mám mimochodem furt doma 😀) , a nevypijeme ho. Jízda večerním autobusem k nám do Slanýho, kde bychom vystoupily v půlce. Koupání ve vaně v oblečení. To, jak jsi byla má učitelka na hraní na klavír - Ovčácí Čtveráci.😄 Naše jízdy Slánskou tramvají, nebo hekání v Zeměchách. Naše štěstí, že pokaždé, když se vidíme, tak prší. Naše dovolená ve Vestci, kde je bouřka, ale my se schováváme pod stromem. Vstoupíme do autobusu, bez předložení lístku a pak se smějeme a sápeme na nějakou bábu ( Sápala se na nás! 😄). Miluju, když můžu odhánět holuby, protože se jich bojíš! Ale až mě jednou naštveš, nehnu je! 😄 - Já vím, tímto mi vyjadřuješ ,, 👆", který značí, jak moc dostanu a jak moc neumím poslouchat, ale i tak se směješ! Vidím tě 😛 Tolik pořvávání po Praze, zpívání Vánočních písniček v létě. Tolik zážitků s naší Danieličkou 💓. Tohle vše mě zahřívá, ty krásné myšlenky.
    Jsi dokonalá tím, jaká jsi. Svá a přitom hrozně neobyčejná a originální. Máš pro všechny pochopení a jsi hrozně hodná holčina. Jsi neskutečně úžasnej člověk, který by se rozdal a pomohl každému, jen, aby byl šťastný. Neoblíbíš si každého, co si budeme povídat. A lidi se nepouštíš snadno k tělu - to mě budeš muset taky naučit, prosím 😅. Jsi úžasná tanečnice a už jsi toho hodně dokázala a já vím, že dokážeš ještě víc! Jsi silná a víš, jakou cestou jít, aby jsi byla šťastná a tvůj osud byl skvělý. Věřím ti a vždy to tak bude, protože jsi velmi talentovaná a dotáhneš to daleko! A já tě k tomu dokopu a pomůžu, jak nejvíc to půjde a jak nejvíc budu moct. U mě máš vždy veškerou sílu, kterou mi teď dáváš ty. Máš krásnou duši a charakter. Neměň se a buď taková...taková skvělá, moje, jako teď.
    Víš o mě naprosto všechno a ikdyž jsem byla stydlivka, tak jsme zjistila, že ty jsi ta poslední, před kterou bych se měla stydět. Protože vím, že pro tebe mám city, které jsou silné. Pravda, která není černá a lásku, která je pravá. Jsem neskutečně ráda, že jsem ti vždycky všechno dokázala říct. A tím ,,VŠE" myslím úplně vše. To značí to, že ti věřím a mám v tobě důvěru, a to tím, že jsi pro mě důležitá. Protože všechny tyhle boží sliby si dokážeme my dvě slíbit. Před tebou se nemusím schovávat a předstírat ,,jaká jsem". Ty víš vše a tak to vždy bude. Doufám, že i já o tobě vím, vše! Protože jestli mi něco tajíš, nenávídím tě! Kecám, vždyť víš😜
    Ačkoli mě každý považujete za  silného člověka, tak tomu tak vděčím téhle mé diamantové ségře! To ona při mě stojí, vede cestou, která je pro mě správná a neovlivňuje mě, jako to mnozí dříve dělali, nebo dělají... Nejsem vůbec silná, ale ty mě v tom držíš a silná jsem díky tobě a tvým slovům. Nahrazuješ mi všechno, co mi ,,......" dát nemůžou a vše, co potřebuji. A to pro mě skoro NIKDO NIKDY neudělal. Díky tobě nemůžu říct, že kout je můj přítel. Naučila jsi mě stát si za svým a bojovat o to, oč stojím a o lidi, které chci ve svém životě a bez kterých nedokážu žít. Dokážeš se do mě vžít a vědět, jak se cítím. Jen ty víš, jaké to je, když nechci prohrát, protože ,,Slova prohry nejsou v tuhle chvíli určené ještě pro mě". NIKDY ke mě nejsi otočená zády. Vždy jsi tady pro mě a já pro tebe! 💓 Děkuji, co pro mě teď děláš a jak neskutečně mi pomáháš a cítíš to semnou. Že mi píšeš slova, které mě posouvají dál a snažím se věřit a já věřím tobě a tomu, jak říkáš ,,Naděje umírá poslední". Naučila si mě bojovat za přání i za to, vyjádřit své city, které jsou pod maskou. Jsi ke mě upřímná a to pro mě znamená hodně a na dalším pořadníku opět DĚKUJI. DĚKUJI za to, že jsem díky tobě taková JAKÁ JSEM.
    Mnozí se možná uvnitř sebe ptáte, jak můžeme být nejlepší kamarádky na dálku? ( Pro ty, kteří to neví, tak já jsem kousek od Kladna, a Klárka od Přerova) Odpovídám upřímně, že to je těžké. Když Vám je nejhůř napíšete si, zavoláte, ale nemůžete k sobě doběhnout a obejmout se. Sdílet všechno. Klárka je blázen a několikrát mi řekla větu ,,Když mě budeš potřebovat, přijedu". Tohle mi  NIKDY NIKDO neřekl. Rozbrečelo mě to, a teď pláču taky. Chápete, když Vám někdo tohle řekne, tak to vám zlomí emoci a musíte jí dostat ven. Pro nás je ta vzdálenost jenom číslo, které můžeme kdykoliv změnit. Vše sdílíme aspoň ,,takhle" a v kontaktu jsem 24h denně. Jestli se Vám to zdá nereálné, tak to ať Vám zmizí v hlavě. Píšeme si slohovky, na které si potom odepisujeme. Třeba 14+ slohovek. Pání, mě to tak baví vždycky! Tímto si udržujeme kontakt a vždycky si máme co říct Pche! Ale musím říct, že kdybys nežila tak daleko, byl by to ráj. Chtěla bych tě držet za ruku. Ale to vše nám v dáli NEmizí! Naše cesty se spojily, a to je důležité!
     Doufám, že tě dělám šťastnou, jako ty mě. Protože ti chci říct, že jsi pro mě neskutečně důležitá a že by můj život bez tebe byl vyhaslí! Děkuji ti za ten rok, co tě mám po svém boku ( Ikdyž, jakobych tě znala celý život),  a co děkuji všem Andělům, že jednoho ovolnily a svěřily ho mě! Klárinečko, zlatíčko, pusinko, nejcennější štěstíčko moje, nejvíc jsem za tebe šťastná, nevím, co bych bez tebe dělala. Jsem za tebe z celého srdce vděčná a ještě jednou ti naastotisíckrát DĚKUJI
DĚKUJU. S tebou nic neztrácí cenu. Vyjádřit to nejde, jak tě Klárko zbožňuji. 💓💓💓 Jsi má síla, jsi můj kyslík, jsi má ségra, jsi mé vše, jsi můj život. 💓💓💓

  Čímto článkem jsem chtěla říct, aby jste NIKDY nelitovali lidi, které ve svém životě potkáte. Vždy vám změní život. Buď Vás v životě zklamou, podrazí a odejdou. Tím poznáte, že to není člověk, které má pro vás pochopení. Nebo přijde člověk, který vás podrží při nejhorším a bude vám vším, vaší rodinou. Tomu se říká dar a osud, né nahoda. Vždy se srdce najdou, a naše se našly. Nerada se chlubím, ale tímhle se pochlubím ráda a podělím se o to, koho to po svém boku mám..
  Nelitujte ve svém životě ničeho, protože je to zkouška, která vás zkouší a poté už víte, že už jí projít nechcete a musíte udělat něco jiného.
  Važte si svých blízkých, nenechte je jen tak odejít, bojujte za ně! Tak, jako já dokážu bojovat za tuhle úžasnou slečnu!
     Přeji si, aby naše přátelství vydrželo na věky, ale v to věřím, protože jsi má rodina! 💓



 ,,Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti jí předzpívá, když jí zapomeneš"

„Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá když ji zapomeneš.“
– Albert Einstein

Zdroj: http://citaty.net/autori/albert-einstein/?q=19507

„Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá když ji zapomeneš.“
– Albert Einstein

Zdroj: http://citaty.net/autori/albert-einstein/?q=19507

„Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá když ji zapomeneš.“
– Albert Einstein

Zdroj: http://citaty.net/autori/albert-einstein/?q=19507

„Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá když ji zapomeneš.“
– Albert Einstein

Zdroj: http://citaty.net/autori/albert-einstein/?q=19507

  

Jsme ztracení v uličkách zmatení.

   

   Stály jsme u sebe, tím to začalo. Ale teď? Nevidím tebe, nevidím sebe.  Nevidím, nás spolu. Stojíme na rozcestí, každá jinou stranou. Možná bychom chtěly jít tou stejnou, ale stále chodíme dokola a nevíme kudy kam. Tak se mi nabízí otázka - kterou zvolit? Nevidím naše šťastný oči. Nevidím náš smích, který jsme si vytvářely navzájem. Nevidím, nic. Stály jsme u sebe, smály se a házely si jiskru z oka do oka, protože jsme si do toho oka padly. Možná víc, než jsme chtěly. Třeba jsme to tak nepociťovaly a lítaly jsme v pozdravu, který se dostal do srdce, v kterém jsme měly místo a zaplnily ho našimi úsměvy, slovy, našimi jmény, ale především naší duší. Nebo je to klam? Po tom našem celém poznání se ztrácíme? Touhle černou cestou se chceme vydat? Tou, která nás táhne ke dnu? Nevidíme barevně, ale šedobílé, a blížíme se k černé vidině.  Obě jsme ztratily otázky a na ně ty odpovědi, kterým jsme se vždy smály. Já na tebe stále myslím, ale ty ze sekundy na sekundu odcházíš. To já tě nechala odejít? Já nechybovala, vypínám pocity, protože chyba není na mé straně. To ty jsi hrála ty city - na obě strany. Všechno bylo na mě, měla jsi zatmění a nevěděla si co dál a proto jsi odemkla pouto, které značilo to, že jsme ztracení. Je tu prázdno. Před vším si utíkala, nemělo to řešení. Všechno bylo špatně, ale sama jsi věděla, že ty věci byly dobré, jen jsi to otáčela, jako na kolotoči. Sama ani nevíš, jak jsi to chtěla. Nevíš, a nenalhávej to ani Ďáblovi, natož sobě. Neznám odpovědi. Nechci tě znát, tvá tvář se změnila. S velkým možná, máš tajemství, které tohle rozpoutává a srdce všechno zakáže - pravdu, lásku, ale hlavně emoce a pocity. Měly jsme spousto nástrah, a překážek, ale společně jsme to zvládly. Najednou to teď skončilo prohrou? Ale ani jedna jsme nevyhrály, obě jsme prohrály. Nejsme hodný, obě jsme zlý a to víš. Každá máme chybu, každá jiný svět. Vím, že jednou přijde den, článek, kdy tě nepoznám, ale v srdci tě mít budu. Nevím, jestli tě už nechci znát, ani jestli mám vzpomínky a tebe vymazat. Co se to sakra děje, proč tohle tak hrozně bolí? Proč se mi dělají rány na srdci? Jak se mám rozhodnout, když je vše ve hvězdách. Každochvilní otázka ,,Co děláš?" - Všichni si jí říkáme, všichni si jí klademe a celým tělem přemýšlíme.  Celé tohle bylo jako diamant, který praskl a zůstaly střepy, - dokážeme je dát dohromady? Neříkej, že zavíráme bránu, kterou jsme společně odemkly. Nějak to nemůžu strávit?
   Kladeš si otázku na srdce jako já (?)  - ,,Půjde to ještě napravit? Víš, láska má vždy směr - Do pekla a nebo do Ráje, ale my jsme na rozcestí. Všechny ty emoce jsou v nás a nějakým způsobem jsme je dostaly ven a jsou všude kolem nás. Myslíme si, že jsou neviditelné, ale obě je vidíme. Byla jsi fakt jediná, teď jsi cizí. Vždy stačilo vidět tebe a měla jsem vše. Nikdy jsem neviděla zář, ale když jsem spatřila tebe, najednou jsem jí viděla. Tvůj úsměv mi chybí, TY. Všechno jednou skončí a nebude to vize, ale hádky, které mířily ke zkáze a společně zapálenému mostu.
Znám, že láska pravidla má -
Pravidlo 1 – Miluj, jak máš.
Pravidlo 2 – Chraň si ji, straž.
Pravidlo 3 – Všech citů si važ. -  Láska přeci ovládá nás, né mi jí.
 Pojďme tu chybu a velkou ránu s bolestí uzavřít a společně se zvednout a vychutnávat si náš vzájemný úsměv a šarm.  Nějak na to spoléhám, že city jsou silnější, než tento rým a mysl tvá.

Bolest na papíře.

   Osud těmito dny vybral mě a řekl, že budu trpět a nebude na mě svítit barevná, zářící duha, ale uvidím jen černé stíny. Je to pro mě tisícina sekundy, která se tu vybarvila jinak, než jsem chtěla.  Jakoby mi někdo řval za zády ,,Zhřím tě" - je to k nezastavení. Ačkoliv jsem se naučila všechnu bolest dávat najevo papíru a ne už tolik své kůži, na které se zviditelňovaly červené čáry tekoucí krve, tak to nějak nemůžu strávit. Není mi pomoci? Nemohu říct, že jsem prohrála na plné čáře, ale je to jedna z mých emocí, když vidím černou tmu. Řekněme si všichni, že jsou dny, kdy má vše své meze. ,,Všechno bude dobrý" - Zřejmě tomu nemohu dát momentálně důvěru. Tohle není jednoduchá rovnice, ani pro ,,jednu", ale  je tam pouto. ,,Něco" - ,,City", které nejdou rozplést a vrátit do původního stavu. - Nejistota, na procento možná mámení. Možná to prchá, jako dým od cigaret, nebo to je jen nějaké zatmění? Možná se to zvyšuje a proto....? Trochu více se v tom brindám. Ale s tím jsem do toho šla a měla jsem počítat se vším. Nějak jsem tím přeci musela zaplatit. Už nic nevidím. Chybovat je lidské a přitom já nic neudělala, ale něco si vyčítám. Ale co? Není ani špetka co. Rozbíjejí se střepy, v kterých jsou vzpomínky, které nechci vymazat - jsou v nich city. Jsem si možná (?) jistá, že to není jen maska, která je falešná. Je to maska, která je na povrchu veselá, ale uvnitř je to velmi křehký cit, který dlouho nevydrží pohromadě hrát věčně nekončící hru? Jak je známo city jsou velmi důležité součásti, které obsahují ,,silné" vazby. Jednou se prostě prolomí a z očí potečou slzy, které skrývaly všechna tahle utrpení a prokletí. Tohle přeci nemůže být na denním pořádku, nemá to žádnou soudnost, ale velký přešlap. Není to vůbec pohledné, někdy spíše průhledné. Snažím se to každý den pochopit a pořádně si to urovnat, ale je to nějaký ,,podraz" v mé hlavě, který mi to nechává záhadou a velkým bojem s brněním jít dál a vybojovat to, oč stojím. Na druhý list strany je vlastně známo, že věci o které opravdu stojíme, nejsou lehké získat. Nechci to tímhle způsobem obejít, spíše chci přestat myslet na to, zda je to v ohni spálené, nebo to má pádný důvod a já si ho mám vyslechnout, a najít. Má to hodně pádů dolů, a uzavřené srdce, ale jak jsem psala, nemůže to být snadné. Nedovedu si to vše vysvětlit, ale chci tvořit všechno a přejít opět (!) ty nástrahy, které vedou do ráje. ( Možná! ) Celá tahle moje životní etapa, nebo spíše role v ní, je jako Pandořina skřínka. Přijde mi, jakoby se to stále omýlalo, a točilo jako na kolotoči. Nevědíc, či je to velmi silné tajemství, které by chtěla říct, ale srdce to nedokáže a mysl už vůbec ne. - Pak jestli je to fráze, při které je vykřičník, že z jedné strany chci, ale nemohu, je to jako klam. Není to přítěž, spíše nějaké nové objevení, které má tajemnou hloubku. Má to chtíč, který mrazí, při střetu očí a u toho se nestačí modlit, ale musí se najít klíč, kterým odemknout řešení. Stačí si vybrat, není jich milion, jsou dvě. Nevím nic, je to jako říše snů, které nemají směr. Ale jediné, co vím,  že to neodfouknu, jako prach, ale rozbiji všechny silné zdi. Jsem ( možná slepě ) rozhodnutá, a k tomu přikládám ruku na srdce, že i přes všechny ty údery a myšlenky, chci čelit ,,boji ", ve všech chvílích. - Naděje umírá poslední, třeba to ještě nějaký štít má.... A když ne, tak snad se rány zahojí. Tak bojujte i VY, není to pohádka, ale ŽIVOT.
 Tímto končí mé slova ze srdce a jdu se vzchopit. Udělejte to taky!

Kniha je útěkem od reality.

   KNIHA je celkové kouzlo všech písmen, řádků a kapitol. Ovšem musí být známo, že musí obsahovat velmi silný poutač a to v názvu, nadpise, ale hlavně v celém obsahu. Nebo, dokážete si představit knihu, která by měla nádherná, právě na oko poutavý ,,design" a slova trpké?  Já tedy rozhodně ne, a že takových je.
   Každý kdo knihy píše, určitě rád čte a od toho se odvíjí jeho fantazie a nápady pro zajímavé dílo. Nejsem spisovatelka, takže tomu  dostatečně nerozumím, ( Ikdyž fantazii mám velkou a psát mě nad srdce baví, proto mám také tenhle blog.), ale jsem čtenář a přeci jen něco dokážu napsat, takže  vím, co od knihy čekat a nebýt zklamaná. Tohle jsou ovšem jen mé spekulace. Samozřejmě já amatérská, jak sama říkám ,,psaníčkářka" vím, nebo po svém tuším, jak psát. Dle mě je právě důležité vymyslet poutavý název, který se bude odrážet od první stránky, až po poslední. Kniha, nebo jakýkoliv článek musí být něčím vyjímečný a zajímavý. Zkrátka u kterého si řeknu ,,Wow, to chci číst, toho chci být fanoušek". Jak jsem psala, - je mnoho knih, které nejsou poutavé a snadno skončit již u první rozečtené stránky. Ale je tu právě to, co to ovlivní a to je to, že každého baví číst něco jiného - Romány, detektivky, dobrodružné, -  technické, -  zeměpisné knihy, pohádky a i životopisy slavných osobností. - Jak jste sami zjistily, psát se dá opravdu o čemkoliv. Od toho se mi nabízí otázka, jestli bych dokázala napsat knihu já, když mám blog a píšu články? To je do mě velmi velký úder, nedokážu odpovědět asi úplně přímo, ale kapkou se o to pokusím. Píšu články, - jak sami víte o čemkoliv, nemám přímé zaměření, ale jestli bych dokázala vymyslet a dát dohromady čáru písmen, tak to se odvíjí od toho, jakou mám fantazii a tvořivost. - A tím jsem si jistá, že jsem ,,snílek", až moc nad žebříček, takže si myslím, že ano. Opravdu jen myslím! Nefandím si natolik, abych napsala na férovku - ANO, DOKÁZALA. Tolik si nevěřím, ale nebylo by od věci a od mého nápadu, že bych mohla zkusit napsat nějaký příběh? Zkrátka, píšu si sama do svého natrhaného sešitu story, kterou bych chtěla zveřejnit až za pekelně, dlouhou dobu - důvod - Nemůžu strávit situaci, a nemůžu dát na veřejnost ,,něco", co je nedokončené a čím momentálně žiji. Vím, že to může padnout do oka, jako pořádná výmluva, a že výmluvy jsou k ničemu, ale tohle je pouhý fakt, kterým nelžu a není to stud, je to pouze čistá pravda, která není dopsaná. Vrátím se k otázce, kterou jsem si podala a musím říct, že každý za svůj život má svou knihu, kterou mu nikdo nemůže vzít. Mám jí já, máte jí vy. Určitě vám to už napovídá, protože je to...? - Kniha života. Pár řádku je v básních, pár v hororu. Je to nejdelší kniha, která může na světě být - náš život. A je jen a jen na nás, jak knihu začneme, jak bude probíhat a jak jí ukončíme. Buď to bude pohádka, která bude sem - tam propletená černotou, nebo to bude elixír pekla, který jen tak neodeženeme a skončí brzy. Samozřejmě ne vždy se to dá ovlivnit, ale při většině ano. Nebojte se, každý problém není černým mrakem napořád. Na co sázíme, cítíme a kam míříme, nikdo z nás nemá tušení, ale je to pouto, které nás svazují.
   Vlastně i tento blog, je taková moje kniha. Kniha, která si ukrývá své - názory, nápady, pomoct druhým, ale především vzpomínky - které mě jednou budou vítat.
   Co se týče mě a čtení, tak já na něm úplně lpím a konečně se teď dostáváme k tomu, co mě vedlo k názvu ,,Kniha je útěkem od reality." - Ať už čtu, nebo píšu, vždy uteču od reality, nebo spíše problému, který mi skáče v hlavě. Zamířím se na knihu, kterou momentálně žiji a dokážu se do ní plně vžít a žiji ve světě, který je v knize. Každý, kdo je zaujatý knihami, tak musí uznat, že právě kniha dodává energii a od všeho dokáže odbourat. Nejen, že zvyšuje slovní zásobu, větší upovídanost, ale také naše nápady a právě fantazii, těm kteří jí nemají, ale taky těm, kteří jí mají. - Proto by měl číst každý, ať už je to kniha, jako bichle, nebo krátký časopis.
  Mou oblíbenou autorkou je  slovenská spisovatelka ,,Zuzka Šulajová" (viz. obrázek ) , která mě upoutala tím, jak je mladá a dokáže psát knihy, které se podobají mému předpokladu a tolik krásných písmen a nápadu dokáže do knih dát. Její známa tvorba je ,,Džínsový denník" ( ČJ - Džínový deník ) , ve Slovenském vydání je dílu šest a v překladu do ČJ bohužel zatím jen dva, - nedávno vyšel právě druhý díl, ( Chaos v Hlavě ), na který se teď dívám a nedočkavě se těším na díl třetí. Tuto knihu jsem našla úplnou náhodou, kdy se na Základní škole pořádala ,,Recitační soutěž", na kterou jsem byla vybrána a měla jsem si obstarat poutavý text. Byla jsem v knihovně a chtěla si půjčit nějakou knihu, kterou bych žila a považovala ji za ,,zabitý" čas. Ležel na stole právě ,,Džínový deník", hluboce jsem do něj nakoukla a zaujal mě hned prvním textem. - A přesně to by měla obsahovat každá kniha, která má čtenáře zaujmout. Ale proč mě pojila touha si tuto knihu půjčit? Sama jsem si v tu dobu vedla deník a dělám to do teď, ano přesně - sděluji své myšlenky, pocity, trápení papíru. Proto mě tato kniha zaujala. Hned jsem si ji půjčila a první strana patřila mě na recitační soutěž. Učila se jedna báseň, protože jsem se vžila do slečny, která v knize hrála hlavní roli. Cesta do hlubin patnáctileté duše -  Paulína Semoková, které se neříká jinak, než Paula. Tmavohnědé vlasy, které mi sahají až po lopatky. Vlasy a tmavohnědé oči s poměrně dlouhými řasami jsou to jediné, co se mi na mně nepříčí. Nos mi připadá příliš špičatý, rty moc úzké a obočí...jako džungle. Máma tvrdí, že je krásné, a ať se neopovážím si ho vytrhat. Takže kvůli ní vypadám jako Frankenstein. Nejhorší je, že mám uhry, které ne a ne zamaskovat. Myslím, že to o mě zatím postačí. Bolí mě ruka, proto bude pokračovat někdy příště. I tak si připadám, jako idiot, že sděluji své myšlenky papíru. A vůbec - proč se tady popisuji?" - Ukázka z knihy, která pro mě znamená hrozně moc.  A ukázka z které jsem recitovala a v soutěži se umístila! Tuto knihu jsem dokázala přečíst za dva dny a to už po několikáté. Když vyšel druhý díl, měla jsem očekávání, že bude nudný, tak jako další díly bývají, ale zklamala jsem sama sebe, protože druhý díl byl naprosto úžasný, a krásně se vyrovnával prvnímu. - Tolik detailů, které je možno si pamatovat z dílu prvního. Zuzku Šulajovou velmi obdivuji, jak do knihy dokáže dát mnoho a pozastavuje se nad detailemi, které mám moc ráda a často si jich všímám. Na Slovensku jsou už všechny díly a já doufám, že k nám do ČR co nejdříve Paula Semoková se svým džínovým deníkem přijde. Tuto knihu bych doporučila opravdu všem a hlavně mladým holkám! Oplatí se a budete překvapeni! A není od věci si brát příklad a vést si svůj vlastní deník. No né?
  Čtěte, odreagujte se a veďte si deníky! Odpoutejte se od reality právě čtením... A proč nesdělovat myšlenky papíru?

  

Anděl v lidském těle.

   Srdce, lásku, charakter, city, osobnost jedinečnost a kouzlo.   To všechno má člověk, který by si zasloužil víc, jak Modré z Nebe. Tento člověk obohacuje můj život. V mém životě mám spoustu lidí, ale málokdo je z nich můj opravdový přítel. Dokázala bych je spočítat na jedné ruce. I o málokterých přátelích mohu říct, že jsou Andělé. A tahle dáma je obojí. Má v sobě duši Anděla. Už několikrát jsem psala, že Vám jakýkoliv člověk nepřijde do života jen tak. Tuto ženu znám téměř od malička, ještě když jsem byla v bříšku. S mojí mamkou byly v porodnici stejně. Já jsem se narodila 14. Července, a její dcera 13. Července. Obě maminky se dívaly navzájem do kočárku, jaké jsme malé holčičky.
   Tímto otevírám nové story a představím Vám ji. Tato žena nosí jméno Andrea Hrabánková. Pracuje jako paní učitelka na 3.ZŠ ve Slaném, kam jsem chodila i já. Ani asi přesně nevím, jaké předměty učila. Myslím, že - Český Jazyk, Občanskou nauku, Hudební výchovu, Výtvarnou výchovu. Já měla čest jí mít na vše, krom Českého jazyka. Později se stala i Výchovnou poradkyní, což si myslím, že byla trefa do černého. Upřímně si nedokážu představit na tomto místě někoho jiného. Neznám člověka, který by byl tak naslouchavý. Toto královské křeslo patří navždy jen a jen jí.
  Otočím list a popíšu Vám, jak krásná tato žena je. Při mém odhadu může měřit tak 170cm, plnoštíhlá postava. V obličeji je strašně hezká. Modrošedé oči, rty, které jí tvoří krásný úsměv. Vždycky se mi líbil její styl oblékání. Hodně o sebe pečuje, jako žena má. Svým šarmem dokáže okouzlit opravdu každého. Jako člověk uvnitř sebe, je opravdu milionový. Má krásné, upřímné srdce, které by se pro druhé rozdalo. Je velmi optimistická, a stále se smíchem na tváři. Věří, že v životě je vše možné. Ona je opravdu velká bojovnice, dokázala toho opravdu hodně. Do teď si pamatuji, že poslouchá a věnuje se hudbě od P!nk. Hraje na klavír a to opravdu báječně!
  Maminka dvou dětí, které se jmenují Michaela a Martin. Jako maminka je bez pochyby perfektní. Dala svým dětem lásku a vše co potřebují. Takových maminek je opravdu málo, které by své děti milovaly, tak jako ona. 
 Paní učitelka na základní škole, která jedna z mála dokázala naučit a to s chutí a radostí. Každý hodina s ní, mě opravdu bavila. Dokázala do třídy a do hodiny přenést takovou dávku energie, že to bylo neskutečné a hodina utekla hrozně rychle, jako jedna z mála. A tak to má být. Jsem si jistá, že každý na škole tuhle učitelku miluje nade všechno a patří mezi nejoblíbenější. Tolik síly, kterou jí někteří žáci dávají, je opravdu dohánějící k slzám. Je jedna z tísíce. 
  A teď řádky pouze pro Vás. Výchovná poradkyně a pomoct druhým. Já lidem ráda pomáhám, ale nikdy nedokážu dát tak cennou radu, jako Vy. Každá rada od Vás je pro mě a určitě pro každého vším. O životě víte opravdu hodně. Tolik jste si toho prožila a tak silná jste. Vy ani nevíte, jak moc silná. Když jsem měla problémy já, a padala do černé tmy, tak jen Vy jste věděla, jak moc mi dát sílu a jít dál. Bylo to těžké, jak pro mě, tak pro Vás. Jsem Vám neskutečně vděčná úplně za všechno, co jste pro mě dokázala udělat. Děkuji celým svým životem. Dokážete člověku ukázat, aby on sám se našel. A to jste dokázala i u mě. Teď vím, že se mám brát taková, jaká jsem. Vlastně díky vám píšu tyhle články, tyhle písmenka. Našla jste mě. Bez Vaší pomoci bych stále bloudila a nevěděla, jaká jsem. Pomohla jste mi se zpíváním. Řekněme si, že jste ze začátku moc nevěřila tomu, že bych uměla zpívat. Vzpomínám si! A směju se tady 😃 Právě v den, kdy jsme si měly vybrat v HV písničku a zpívat sami, otevřely se mi dveře dělat to, co mě baví. Dokázala jsem to, co jsem vždy chtěla.- Zpívat. Mám nejkrásnější vzpomínky. Hodiny zpěvu s Vámi. - To, jak jsme vždycky trénovaly na klavíru a já se nemohla přestat smát a vy jste se naštvala. Řekněme, někdy dokážete být drsná, ale samozřejmě v dobrém! Věnovala jste mi tolik svého volného času, že to snad ani není možné. Děkuji za tolik vystoupení a soutěží, které jste mi dokázala obstarat. Děkuji, za radost, kterou jste měla. Já měla dvojnásobnou. Že jsem Vás nezklamala, a že jsem to dokázala společně s Vámi. Společně jsme vždycky zvládly i to, co jsem myslela, ze nezvládnu. Stála jste při mě za každé situaci a já si toho strašně vážila, ikdyž né vždy to tak vypadalo. Dokázala jste mi nahradit lásku, kterou jsem od rodičů nedostávala. Dám sem vsuvku pro zasmání a pokračujeme. Chcete ? Úplně nejlepší vzpomínka byla, jak jsme trénovaly na soutěž ,,Skřívánek" a pak jsme to obě zkazily. Já jsem zpívala něco jiného, Vy jste hrála. Bylo to strašně vtipný, a ještě teď si tu musím držet břicho. Aspoň jsme si z toho dokázaly udělat srandu. 😃
 Tolikrát mi nebylo dobře a vy jste věděla, jak mi náladu zvednout, abych se dobřě měla. Když jste mi věnovala obejmutí, právě z důvodů slz, nebo po dozpívání mého vystoupení, tak jsem se cítila, jako bych za sebou měla nějaké velké turné. Dokázala jste mě tak strašně nabít pozitivní energii, že to snad není ani možné. Někdy to semnou bylo na zabití, viďte? Já vím. Omlouvám se, že jsem byla několikrát pěkně protivná, jako čert v pekle. Vy víte, jaké to je, když hvězdy hoří a na zem padá prach. I to jste mi dokázala vbít do hlavy. Vydat ze sebe vše, co mám v srdci a vypustit vše na svobodu. Slova jedinečná, ale tak skutečná. Jaké to je bojovat o něco, co je pro mě vším. Když jsem se tohle vše naučila, tak tomu vděčím jen Vám. Sama bych to nezvládla. To díky Vaší duši jsem tam, kde jsem právě teď. A za to Vám patří celé mé DÍKY.
  Jste mi velkým vzorem po všech stránkách. Dokážete si udělat respekt ve třídě, ale jak už jsem psala, tak to třídu baví, mají Vás rádi. Mrzí mě, že už Váš půvab a Vás nemůžu vídat, tak často, ale v mém srdce jste napořád.
   Jste silná ženská. Hrozně fajn a dokážete bojovat za všechno a nikdy se nevzdát. Tak jako jste to vždycky říkala a kladla na srdce mě, tak to kladu i já Vám ,,Vždycky jsem Vám věřila a vždycky to tak bude", jste bojovnice. V životě Vám přeji jen to nejlepší, hlavně, ať jste šťastná. Protože neznám člověka, který by si to zasloužil, tak jako VY. Jste Anděl. Vážím si Vás. DRŽTE SE! 💓 Mám Vás ráda! 💋
 

Sen je dopis s naší adresou.

  Jestli se to zdá nesmyslné, není tomu tak. Myslím, že tohle není jen tak nějaká  fantazijní vize, ale celkem reálná šance, jak zjistit kam je naše cesta mířená a do jakých dveří zasunout klíč a odemknout naší životní bránu. Pojďme si probrat hvězdy, horoskopy, náhody a osud. Každý má své cíle, svůj sen, jaký by chtěl být a podobné věci, kterým nemůžu říct ,,capoviny". Jsou to důležité cíle pro náš život a pro naše štěstí. Život není o tom, abychom spoléhaly na štěstí, a myslely si, že samo přijde, protože je každému přáno, ale o tom, že si proto štěstí máme jít a bojovat i přes všechny - překážky, brány, odmítnutí, či pomyšlení, že žádná šance není - vždy je šance. Srážky, nadávky, to je to s čím se potýkáme a nešlapeme na vrchol cíle, ale naopak. Ale jen my víme, jestli jít dál, jestli ještě nějaká šance je. My ten příběh prožíváme, je to naše story, kterou žijeme a ovládáme my. V nás je víc síly, než si sami myslíme. Prožitky, které jsou jen  a jen na nás, tak to mějme v poutech. Nikdo nám je nesmí odemknout. Přeci jen vy sami víte, co je pro vás vysněné. Každý máme Strážce, který při nás stojí a drží dám ruce a srdce v pozitivní stránce.
   Hvězdy? Černé nebe, které připomíná prázdnotu, ale na něm je naaranžováno plno krásných, pozlacených hvězd, které tvoří tvz. ,,Hvězdné souhvězdí", které mnoho z nás hledá. Spousta lidí při tom relaxuje a přijde jim to romantické. Hledají různé ,,vzorce", smějí se a jsou šťastní při sklence vína. Někdo čeká, že hvězda spadne a může si něco přát. A čtete to? To je přesně vykřičník a velká otázka v mé hlavě! ,,Přát". Nač? Vždyť to je to, co člověk musí dělat sám, to mu hvězdy přece nesplní. Nebo snad ano? Hvězdy mu mohou pomoct, ale velkou kus práce mu nezaručí.
   Horoskopy?  Mnozí z vás jsou zaujatí do horoskopů, které nám ,,předpovídají" budoucí dny. Je to taktéž spojeno s hvězdami. Dají myšlenku, jak působíme na okolí, jací jsme. Jak si sami sebe vážíme, jak se chováme k druhým i jaká kariéra pro nás může být. Myslím, že je to velký ukazatel, který nám radí, jak se k životu stavět. Někomu to může přijít směšné, ale tomu rozumím, né každý na tyhle ,,bláboly" věří. Já na to věřím a věnuji se tomu. Každý den si čtu horoskop, který mě čeká v den budoucí, v přítomný i budoucí měsíc a celý rok. Ano, dávám nůž na krk a sama přiznávám, že jsem na to nikdy nevěřila a nepovažovala to za nutné. Díky bohu, jsem názor změnila. Možná stupidní, možná ne. Sama nevím, jak jsem se k tomu dostala. Najela jsem si na internetu stránku ,,astroheld" a tam je vždy horoskop sepsaný, tak, jak má. Prvně jsem se smála tomu, že mi vše vychází a že to až není normální a že to je náhoda. Pak jsem hlavu zvedla nahoru a uvědomila jsem si, že na tom něco bude. Věnuji se tomu necelý rok a vychází mi každý den, dokonce i jednomu protějšku. Na dané stránce mi vyjde poutač, co mě celý den čeká a pod ním odstavce - Láska a sex, Práce a peníze, a Domov a Rodina. V levém sloupci mám shodu s jiným znamením, pro určitý den. Sleduji hodně stránek s horoskopem a na každé stránce je to podané jinak, ale ve stejném souznění. Díky tomu si můžu srovnat priority a pořádně se nad tím zamyslet. Některé dny mě hrozně vyděsí a tento rok mám velmi zajímavý - velké změny. Někdy si říkám, že je lepší věci nečekat, nebýt připraven, než připraven být a věc čekat. Vlastně díky těmto slovům na stránce vím, jak vnímat život a věci okolo. Horoskop nám otevírá velkou nápovědu. Mě tedy určitě ano, a není se zač stydět, vždyť každý věří v něco, nebo snad né?
 Náhody?  Náhody neexistují říká moje velká kamarádka....a že je toho plný internet! Na tyto řádky jsem myslela už od začátku a vlastně ani teď nevím, jak to pro diskutovat. Je to stránka, na stránce. Od té doby, co jsem své kamarádce řekla ,,Byla to náhoda", a ona mi bez váhání řekla ,,Náhoda neexistuje", tak jsem si sedla a zkusila nad tím zcela přemýšlet. Uvědomila jsem si, že na tom něco bude a proto na náhody od té určité doby nevěřím. Neřekla bych, že je náhoda vyloučená, ale z více možností vlastně je. ,,Náhoda neexistuje, vždy je to osud." Přesně o tomhle jsem jednou chtěla psát článek, ale netroufla jsem si. Možná někdy?
 Dobře, udělám čin, potkám člověka, něco se stane ,,náhodou", nebo ,,osudem"? Přesně tohle si řeknu a mnozí z vás určitě také, co si budeme nalhávat - ,,Proboha, to je náhoda". Není! Zkoušela jsem si na tohle odpovědět sama a mým argumentem bylo ,,Vše máme napsané v knize života, ve hvězdách", máme předepsáno co a jak bude. Tomu věřím já, ale ano je tu zase ,,něco", co tu nesedí a ryje se mi před očima, že to ovlivňujeme my. Zkrátka, je mnoho variant, takže bychom náhodu mohly považovat a zakončit to tím, že - ,,Náhodný osud", patrně by to šlo, ale domnívám se, že by to nikomu z nás nestačilo, jako vysvětlení. Jsme ovládáni tím, co je nám předepsáno.
 Osud? - Tak to je přesně to, co jsem říkala. Jsme ovládáni tím, co je nám předepsáno. Máme napsaný celý život, jako scénář - jsme totiž herci v reálném životě. Scénář nám je předepsaný, ale my o tom nevíme, což u herců z ,,filmů, seriálu" víme. Všechno, co se děje, je osudový moment, který považujeme právě buď za náhodu, která je zapsána v osudu. Například potkáte člověka, který vám do života nepřijde jen, tak. Přijde, aby vám něco ukázal - osud. Ať krásné, či špatné momenty prožíváme, patří k nám, aby nám osud ukázal, že je před ním další. Vlastně tomu rozumím, aniž bych nechtěla. V hlavě mi udeří blesk a ten mi ukazuje, že máme v životě každý poslání, ale jen my ho ovlivníme a můžeme ho změnit, ale ani sami nevíme, že to co jsme ,,změnily", je právě osudové. Život je osud.
 Sny?- Taky strašně milujete postel, která vás hýčká a vede do světa fantazií? Když je mi smutno, vždycky jsem to vyřešila tak, že jsem si pobrečela do polštáře, který všechny slzy vsakoval a zapisoval do pořadníku snů. Článek o snech budu psát určitě zvlášť, ale proč to píšu sem? Přiblížím to tak, že jsem chtěla ukázat na to, že ,,Sen, je dopis s naší adresou". Den plný bolesti a smutku, a nevíte si rady, co dělat dál? Několikrát se mi stalo, že mi právě sen napověděl. Mozek si zpracoval všechna pro a proti a napověděl mi snem, jak situaci řešit...ááále! Tímto Vás budu napínat, protože vyjde článek na samé téma, ale jen o ,,snech", můžete se těšit, protože já se těším!


  V životě by jste se měly především hledat a najít sami sebe. Nemusí vám to trvat dlouho, ale naopak se můžete najít až za pěkně dlouhou cestu, která za sebou měla spoustu trnů, ale vy jste si myslely, že to tak má být. Najít se a smířit se s tím jací jste, ať už takový, nebo makový. - Jste prostě lidi a všichni jsme stejní, až jsme jiní. Myslet na druhé, ale především na své štěstí, na které nemáte čekat, ale jít si pro něj. Dělat radost druhým, ale zase především sobě. Myslet na to, jaká cesta je dobrá a jaká špatná, ať se rozhodnete jakkoliv, bylo to vaše rozhodnutí, za kterém si stojíte a to je důležité. Běžte si za tím, za čím vás vede srdce a za co jste schopni dýchat. Říkejte lidem pravdu do očí a hlavně nelžete, protože to je to, co nejvíc bolí. A život je tak krátký, a nabitý takovou bolestí, že musíte bojovat za okamžiky štěstí. A ikdyž si myslíte, že je bolest velká a neodbouratelná, že v dálce mizí ty sny. Nebojte, bude ráj a budete cítit cit, kterým odškrtnete všechnu tu černotu. Mějte se rádi, a jděte si za tím, za čím váš vede srdce, nikoli hlava. Život je cesta, která má málo času na to, abychom přemýšlely, nad tím co chceme.