Často před námi zavíráš oči.

Už nevidím nic, ani nevidím tebe. Nevidím nic, ani nevidím sebe. Jak pojmout tento výpis? Asi zřetelně dle bubliny v srdci. Všechny mé myšlenky na tebe běhají v hlavě a mnou se vzpomínkami. Škoda, že vzpomínky na tvůj úsměv, tvé oči nejsou jako prach, který se dá setřít a odstranit. Přepnu jeden náš čas, a usedám na další. Bohužel, ani nic takového nechci. Je to naše story. Proč jsme ztracení? Tohle už tak dlouho bolí. Najednou jsme k sobě ztratily důvěru. Cítíš to stejně? Sama ani nevíš, jak jsi to chtěla. A ani já nevím, jak jsi mě brala. Jaký pocit jsem pro tebe byla? Všechno bylo špatně a všechno bylo na mě.
  Víš, každý má chyby. Já udělala jednu, a k tomu jsem nic z toho nemyslela zle. Hned tady byl problém. Ty si jich udělala mnohem víc, a víš to! Je tu jedno velké zatmění. Proč máme sakra zapomínat na to krásný? Skončilo to prohrou?  Teď mohu napsat, že jsi ode mě blízko, ale přesto tak vzdálená. Byla jsi jedinou, za kterou jsem bojovala vším. Těžko se vysvětluje, jak jsi mi vzácná, protože ikdybych to vykřičela do nebe, neuvěříš mi to... A to mi tankuje do očí slzy. Cítím pláč. Nevím, jak to brát. Jestli jako nějaký přešlap, strach, či mámení?  Jak to bereš ty? Cítíš to stejně? Nepadám sama? Proč to tedy děláme, když nám toto tvoří jizvy? Tak proč před tím zavíráš oči? Proč lžeš mě, ale především sobě? Bojím se, že začínáme být obě jinde. Nevím, jestli na mě myslíš, tak jako já na tebe. Nevím, jestli ti chybím, tak jako chybíš ty mě. Ale jediné co vím, tak že i tak tu budu navždy pro tebe - třeba se ZASE někdy sejdeme.
   Mám pocit, že jsem všechno ztratila. Ano, všechno! Protože to ty jsi mi tím vším. Sakra osude, neříkej mi, že jsme prohrály....