Věřím Andělům

Věřte i vy! Věřte že možné je všechno! Jen si zatím musíte jít a nepřestat věřit.

Vždy jsem věděla, že se nic nedá vnutit. Ale vždy jsem si také byla jistá tím, že mnohem silnější je bojovat, než se vzdát.

Nezapomeňte, že je mnohem lepší bojovat se slzami, než brečet nad ,,nedodělky."

úterý 25. července 2017

Osud setkání.

   Když vás osud odloučí, může vás svést znovu dohromady? Tak přesně tato věta je kouzlem jedné knihy, která mě donutila vrátit krok zpět právě kvůli tomuto svitu. Nejprv jsem přemýšlela, proč mi před oči chodí poslední dobou takovéhle slova? A pak jsem si řekla, že o tom napíšu. Samozřejmě
otázka je ve mě stále, ale můžu to zakomponovat zde - jako 2v1! 😃
   Nebudu napínat ani mé myšlení, ani vás a vrhnu se přímo. Něco podobného se totiž stalo / děje mě. Nikdy jsem si takovéhle ,,činy" nepřipouštěla, nepřemýšlela nad nimi, ani nedoufala že se mi stanou. A jak se říká - Přijde to, když to nejmíň čekáš a nebo vůbec.
   Znám jednoho člověka téměř celý můj život. Znám ho spíše ,,z pozarohu", abych byla přesnější. Začala jsem ho občas vídat, když jsem byla miminko v kočárku. Poté jsem ho nevídala vůbec. Bum, a v nějakých mých deseti letech osud připravil naše druhé setkání a hned ho také odloučil. O pět let později, tudíž v mých patnácti to zkoušel znovu, ale stále mi to nic neříkalo. Jen malé všimnutí, a zaujmutí. Neřešila jsem, a nenapadlo mě doumat nad tím, že toho člověka vlastně znám. To vím, že mě netrklo absolutně vůbec. O rok později se můj život, mé city, mé srdce obrátilo na stranu právě onu člověka, kterému patří mé vše. Viděla jsem půvab, který znám celý svůj život - bez veškerého dřívějšího ,,všimnutí". Vše se obrátilo na jinou stránku. Osud mi připravil velkou zkoušku, na kterou mě upozorňoval předem, ale koho by to napadlo? Stokrát jsem to chtěla vzdát, ale je to silnější než já.
  Stokrát jsem si řekla, že to jsou iluze, které si přivolávám špatnými scénářmi a nenapadlo mě, že by to mohl být ,,osud setkání". Koho by jo? Až po pláči v kterém jsem se utápěla jsem si uvědomila, že to není jen tak a hledala jsem odpovědi na mé otázky, v kterých jsem se taktéž utápěla. Ujasnila jsem si, že hlavním aktérem je tato situace, která vlastně ani aktérem není. Myšlenka mi nedala spát, a obnovila se mi velkým ,,boom". Vracíme se k sobě, jsme si blízké, a něco nás táhne. Tak to cítím já. Ikdyž je někdy bouřka, vidím tě jako sluneční siuletu. Nechci si namlouva, že tyto tony jsou nějakým hormonem, když vím, že hormon štěstí jsi ty a naše spojka. Vím, že se vše mění a často situace nejdou změnit, ale když oči zavřu, tak se pořád snažím vymyslet něco, čím to změnit. Jak dopadne náš osud?...Odejdeme a znovu se setkáme? Nebo se rozloučíme? Nevěřím, že bychom se odloučily, když jsme se několikrát ,,našly". Jak to vidíš ty?..Jak to vidí osud?

sobota 22. července 2017

Často před námi zavíráš oči.

Už nevidím nic, ani nevidím tebe. Nevidím nic, ani nevidím sebe. Jak pojmout tento výpis? Asi zřetelně dle bubliny v srdci. Všechny mé myšlenky na tebe běhají v hlavě a mnou se vzpomínkami. Škoda, že vzpomínky na tvůj úsměv, tvé oči nejsou jako prach, který se dá setřít a odstranit. Přepnu jeden náš čas, a usedám na další. Bohužel, ani nic takového nechci. Je to naše story. Proč jsme ztracení? Tohle už tak dlouho bolí. Najednou jsme k sobě ztratily důvěru. Cítíš to stejně? Sama ani nevíš, jak jsi to chtěla. A ani já nevím, jak jsi mě brala. Jaký pocit jsem pro tebe byla? Všechno bylo špatně a všechno bylo na mě.
  Víš, každý má chyby. Já udělala jednu, a k tomu jsem nic z toho nemyslela zle. Hned tady byl problém. Ty si jich udělala mnohem víc, a víš to! Je tu jedno velké zatmění. Proč máme sakra zapomínat na to krásný? Skončilo to prohrou?  Teď mohu napsat, že jsi ode mě blízko, ale přesto tak vzdálená. Byla jsi jedinou, za kterou jsem bojovala vším. Těžko se vysvětluje, jak jsi mi vzácná, protože ikdybych to vykřičela do nebe, neuvěříš mi to... A to mi tankuje do očí slzy. Cítím pláč. Nevím, jak to brát. Jestli jako nějaký přešlap, strach, či mámení?  Jak to bereš ty? Cítíš to stejně? Nepadám sama? Proč to tedy děláme, když nám toto tvoří jizvy? Tak proč před tím zavíráš oči? Proč lžeš mě, ale především sobě? Bojím se, že začínáme být obě jinde. Nevím, jestli na mě myslíš, tak jako já na tebe. Nevím, jestli ti chybím, tak jako chybíš ty mě. Ale jediné co vím, tak že i tak tu budu navždy pro tebe - třeba se ZASE někdy sejdeme.
   Mám pocit, že jsem všechno ztratila. Ano, všechno! Protože to ty jsi mi tím vším. Sakra osude, neříkej mi, že jsme prohrály....


pondělí 3. července 2017

Anděl se zlomenými křídly.

   Starost, strach, sklíčenost. Všechny tyhle slova začínající na stejné písmenko, a přitom jsou tak silné, a bolavé. Starost, strach o člověka o kterém víte, že má trápení. Odháním stud a jdu přiznat zpověď, jako u soudu. Začnu ,,lehkomyslnou" otázkou - Také jste se někdy snažily pomoct člověku, ale dotyčný vás ,,odboural" a naznačil vám, že jste neschopní? Bingo! V tu chvíli lítá v hlavě spousta myšlenek, a otazníků, které příčí vykřičník. Stojíte při otázce, při vyčítání, že jste se mohly zachovat jinak, vymyslet jinou variantu. Na to je ovšem pozdě vracet se nesmyslně ,,co by, kdyby", když čas stejně nevrátíme.
  Vlídná chůze. Slzy, které lemovaly napuchlé oči. A zničenost člověka, která napovídala tím, že místo úsměvu, jsem viděla ,,přetvářku", místo zářících očí, jsem viděla bolest a místo přirozenosti, jsem viděla trápení maskované hrdostí. Pocit ve mě se mísil a můj mozek, má duše nepřemýšlela nad ničím jiným, než nad Andělem se zničenými křídli. Znáte člověka celý rok, poznáte na něm - smích, dobrou / špatnou náladu, trápení, zmatenost, dalších ,,X" nálad, a poznáte zničenost. To je přirovnání k tomu, že ten člověk vám rozhodně není lhostejný, a přeci jenom, ho trochu znáte. Já najednou neviděla ten šarm, a ty oči, které roznášely lásku, nervozitu, krásu. Neviděla jsem ten úsměv z kterého se mi podlamují kolena. Viděla jsem stesk, smutek. Co byste dělaly? Nechaly to bez povšimnutí? Zcela jistě, že ne! Přemýšlely byste, jak a co dál. Zcela od věci nebylo, se zeptat. V tu chvíli mi to přišlo, jako velmi skvělý nápad, nad kterým jsem tleskala. Bohužel, ve vteřině se proměnil v noční můru, a já dokázala Anděla ztratit. Byl to pro mě šok, a nečekaná situace. To, co se stalo - mám pocit, jakoby to nechtěl nikdo z nás. Co uděláte, když přijde past? Napíšete dopis? Udělala jsem to. Sedla si, připravila kapesníky, slova z duše a vše pomalu zapisovala do papíru, který mi mnohé mohl zachránit. Dopis byl předán. Padly slzy? Přišel úsměv? Bohužel, vlastně nevím, jak to dopadlo....
 Z toho mi plyne jen jedno. NIKDY nelitujte, že jste měly starost a strach o druhého. Ikdyž si toho dotyčný před vámi neváží, tak přeci jen ví, že jste mu chtěly pomoct. Ví, že vám na něm záleží. Bohužel jen dotyční utíkají sami před sebou, a zavírají před vším oči. Bohužel...