Život je jeden velký seriál a každý den je nový díl.

   Jak to myslím ? Každým dnem prožíváme něco jiného. Každý den je něčím vyjímečný a něčím zvláštní. Nikdy se nebude opakovat stejný den, čili díl. Jsme zamyšlení, kam zítřek nás chce vést a právě to je hodně vysoko známo, ve hvězdách. Den může být užasný, krásný, baječná, diskotéka plná smíchu. Naopak můžou být dny děsné, pro nás zbytečné a může nás napadat spoustu šílených věcí. Například, nechat nás, nemít sílu bojovat a neumět tomu zabránit. Mít zničené city, zlomené srdce, krev v nás hoří a jsme z toho vnitřně roztrhání a zdrceni. Naše srdce a city jsou uzamčené. Poznáváte se? Tak si uvědomte, že bude lépe, vezměte svůj osud do rukou a jděte do sebe.
  Zkuste si ujasnit, co chcete dokázat a zatím si běžte. Počítejte s tím, že jednou jste nahoře, jednou dole. A určitě je to k něčemu dobré. Když překonáváte velmi silné, špatné věci a máte černé pocity, tak jste vlastně silní a o to víc, se silným člověkem stáváte. Po těchto zlých zážitcích víte, jak těžký život může být a jak nám může dát zabrat. Důležité je svěřit se, se svými pocity, trápením někomu blízkému. Může to být kdokoliv, komu věříte. Špatný není ani psycholog. Pamatujte si, že není dobré být na všechno sám. Ubíjí vás to a to není palec nahoru. A chápu,že si říkáte ,,To určitě zvládnu,nikoho k tomu nepotřebuji''. Ale opravdu né, vždy tomu tak je!
 Já jsem typ člověka, který to vždy dusil v sobě, ale ani nevíte, jak moc mě to bolelo. Uvnitř jsem krvácela a umírala. Potřebovala jsem pomoct, ale nestála jsem o ní. Proč ? Protože jsem nechtěla zatěžovat mé blízké, svými problémy, citami a nápady. Ale ani netušíte, jak to dopadlo. Šíleně! Skončila jsem zle a dodnes nechápu, jak jsem to vše zvládla. Vděčím tomu hlavně mým blízkým, kteří mě dostali zpět na zem z té černé, prokleté díry. Od teď vím, že jsem dokázala být silná a snažila se. Tak mi věřte! Každý problém se dá vyřešit, ikdyž v tu chvíli se to nezdá a moc vás to bolí.
 Proč myslíte, že vás lidé pomlouvají, smějí se, nebo nadávají ? Vždy přemýšlím nad tím, jaký pocit z toho mají. Dělá jim to radost? Dělá je to šťastnými? To je velmi zajímavý strůjce radosti, pro šťastnou náladu. Spíše jsou ubozí, nebo vám závidí. Ikdyž vás tím sráží dolů, tak je neposlouchejte! Může to být i plus! Obraťte stránku a stoupejte díky tomu výše!
Buďte vždy sami sebou a nezapomeňte, že na špatné dny, není dobré být sám! Tak úsměv a běžte do sebe!

PS: Tento citát jsem si vymyslela sama. Nikde jsem ho nehledala. Nevím,jestli existuje.

                                                                                                          Deny Renata Gaidry

Co pro mě znamená hudba ?

 Jestli je v životě něco nesmrtelného, tak je to hudba. Když si položím otázku ,,Co pro mě znamená hudba''?. Kdo chce, ten může přemýšlet, všák né každého její obsah chytí. Napadně mě spousta odpovědí, ale jen jedna je přesná. Hudba je součástí mého života. Je to energie pro každý můj den. Každý má v životě něco, co pro něj hodně znamená a je to jeho součástí a pro mě je to právě hudba, která mě neskutečně nabíjí, každým mým dnem. Je to krásných pět písmen, které pro mě znamenají opravdu moc. Tolik okouzlujících tonu, melodií, emocí a slov. Hudba ve světě bude vždy a také bude mít širší využití. Co jsem zapoměla dodat ? Patří sem i hudební nástroje. To je to, co hudbu dělá krásnější. Ano,zkrášluje jí.
  Hudba pro mě začala znamenat hodně, když mi bylo 10.let. Začalo to opravdu hezky. Objevila jsem zpěvačku, která je mým vzorem již 6.let a jsem strašně hrdá, že je to právě ona. Určitě si teď říkáte ,,A kdo to vlastně je?''  Je to Lucie Bílá, která mě svým hlasem nadchla. Tak malá, drobná ženská s tak silným a velkým hlasem. Přesně, jak má napsané na instagramu ,,Tygřice a zlatá slavice, zpěvačka i dračice, metalová princezna a popu královna'' U jejích písní se cítím odpoutaná od všeho. Ona jediná mi svými písněmi dokáže zvednout náladu, ale i mě rozbrečet. Tolik krásných emocí. Kvůli Lucce jsem začala hudbu vnímat ještě silněji a krásněji. Poslouchat si její písničky na internetu je vážně nádherné, ale být na jejím koncertu a slyšet to živě, tak to je obrovské kouzlo. Ta energie, kterou vždy dokáže udělat, ta je nepopsatelná. Mé největší prání vždy bylo, vidět jí osobně a poděkovat jí za to,co pro hudbu a všechny dělá. A jak čas plynul splnilo se mi to. Teď je to moje kamarádka, při kterí stojím vždy a při všem. Nikdy mě neomrzí i když se s ní vídam jednou, dvakrát do měsíce. Nebyl by den, kdy bych si její kouzlo neposlechla.
  Hallelujah, jsme u dalšího odstavce a mě srdce říká, že můžu napsat, že i já zpívám. Zpívám rock,pop. Každý hudební styl má v sobě něco svatého. Ano,kvůli Lucce se moje láska k hudbě vyvinula tak, že zpívám i já. Vždy jsem si přála zkusit udělat krásnou atmosféru mým hlasem. Díky mé paní učitelce na hudební výchovu jsem takovou příležitost měla. A né jednou. Díky ní jsem si začala více věřit. Musím říct, že je to něco nepopsatelného stát a zpívat lidem písničku ,,Destarero'', která pro mě znamená příliš a ten krásný text ,,A možná děti naučit, že slabí mají právo žít, vždyť už se na to vážně nedá dívat''. Mám za sebou několik vstoupení, soutěží. Dokonce jsem měla svojí úžasnou kapelu. A od té doby co zpívam, je pro mě život krásný a smyslnější. Myslím, že je dobré sednout si a zpívat. To, že mám ráda hudbu značí i mé tetováni, které jsme si nechala udělat v roce 2015.
  Špatná nálada, co mi pomáhá? Sebrat se a jít se vyřvat. Neděste se! Né, řvát jako o pomoc, ale zazpívat si někde, kde nikdo není. To je moje!
  Myslím si, že můj život bez hudby by byl prázdný a nudný. Protože právě hudba je to, co k životu do budoucna potřebuji. Hudba je můj Anděl strážný.

PS: Mé vystoupení (zpěv) můžete vidět na mém profilu na facebooku.

  



 Mé tetování. A má vzpomínka na základní školu, kde jsem soutěžila v pěvecké soutěží s rockovou písničkou.













                                                                                            

CHARAKTERISTIKA paní prodavačky.

Jako úvod bych to shrnula velmi rychle. V hodině Českého jazyka, jsme dostaly za úkol napsat slohovou práci, při které máme charakterizovat jakéhokoliv člověka, který je nám blízký k srdci, nebo jakýmkoliv způsobem ,,souzený" pro toto psaní. .Charakteristika zachycuje velmi krásné věci. Víte jaké? Například povahové vlastnosti člověka. Při tomhle krásném a jemném tématu si myslím, že bude každý popisovat svojí rodinu, vzor nebo kamarádku. A ačkoliv mým velkým vzorem je Lucie Bílá a Daniela Šinkorová, tak by si mnozí typli, že budu charakterizovat jednu z těchto talentovaných a krásných žen. Ale jste na omylu. Ikdyž se přiznám, že při zadání tohoto tématu jsem si byla hned jistá, že budu popisovat Lucii Bílou, se kterou se moc dobře známe a  také jí obdivuji a nebo také kamarádku s kterou se znám 12.let a přijde mi jako moje sestra, ale jelikož si myslím, že při vybírání charakteristiky záleží i na náladě a pocitech člověka, tak proto si dovoluji charakterizovat jednu paní z obchodu. Možná to někomu přijde nelogické a klade si otázku ,,Vždyť jí vůbec neznáš''? Ano, to je možná pravda. Ale myslím si, že jí trochu znám a vystihnout bych jí přece jen dovedla. Když vidím člověka, vždy si řeknu ,,Ten je sympatický, ten zase ne'', ale né vždy mi to vyjde. Přesně jak se říká, nesuďte lidi podle vzhledu. A právě jak jsem přišla poprvé do obchodu s potravinami, tak jsem viděla za kasou jednu paní prodavačku, která měla plnoštíhlou postavu. Při mém odhadu si myslím, že může měřit tak 165/70cm, má černé vlasy střižené do podkovy s krátkou ofinou, která jí sahá skoro až do očí. Na špičce nosu měla černé brýle na čtení. Musím se přiznat, že se mi strašně líbil a líbí její úsměv. Přijde mi upřímný. Nestydím se říct, že je hezká. Protože opravdu je. Na sobě měla černé džíny, černé tričko. Pochopila jsem, že její oblíbená barva je černá. A nebo ta barva vyjadřuje její životní styl a nálady? Přišla mi strašně smutná a uzavřená do sebe a také mi přišla sociálně slabá. (Nemyslím to zle a nechci ji urazit, to by mi v hloubi srdce mrzelo). Bylo mi jí strašně líto a hlavou mi běhalo strašně moc otázek. Ale právě kvůli mému pohledu mi přišla strašně sympatická a hrozně moc obyčejná. A to se mi na ní strašně zalíbilo.Okouzlila mě svojí jednoduchostí, v které spočívá její osobitost a šarm. Chtěla jsem s ní navázat kontakt a tak jsem jí oslovila. Ona přišla ke mně. Má strašně zajímavou chůzi, přijde mi že chodí jako muž. I se tak trošku chová. Začaly jsme si povídat. Já osobně jsem zvyklá dívat se lidem do očí, když s nimi mluvím, ale u ní jsem nemohla, měla v očích svojí ofinu. Povídaly jsme si strašně dlouho. V životě jsou jen dvě barvy a to bílá, nebo černá. Smích, nebo pláč. Každý se cítíme v životě krásně, a najednou v černé propasti. Cítila jsem, že jsem poznala člověka, který je obyčejný a v téhle době se dokáže bavit slušně, bez sprostých slov a veškerých narážek. Později jsem zjistila, že má krásně tmavé, hnědé oči, až skoro černé. Pod její hebkou kůží, zajímavou chůzí je její srdce. Vím, že je milé, hodné a spravedlivé. Ona jako člověk uvnitř sebe je uzavřená, myslím že je introvert. Ale je strašně milá, spolehlivá, hodná, upřímná, tolerantní.Opravdu je velmi pohodová ženská. Dlouho jsem nepoznala, takhle skvělého, hodného člověka. Myslím, že je Anděl bez křídel. Děkuju, že jsem jí mohla poznat.

 PS: Obrázek značí to, že když člověk vypadá šťastně, uvnitř sám sebe může být roztrhaný a smutný. Nesuďte lidi podle toho, jak vypadají, nebo jak se chovají. Nikdy nevíte, co je příčinnou.


                                                                                                              
                                                                                                        Deny Renata Gaidry

Natáčení v seriálu OHNIVÉ KUŘE

Mnozí mi píšete a zajímá vás,jak jsem se vůbec k téhle šanci dostala.Odpověď není vůbec složitá a ráda vám to prozradím.Jelikož jsem tento seriál nikdy nesledovala,tak jsem ho ani nevyhledávala,ani nevěděla o čem je.Jak všichni víte mám ráda herečku Danielu Šinkorovou,která je mým velkým vzorem.Viděla jsem s ní jeden krásný rozhovor a v něm se zmínila,že bude natáčet pár dílu právě v tOhnivém kuřeti.Byla jsem nadšená,že jí uvidím po dlouhé době v seriálu.Do hodiny mi kamarádka napsala,že hledají komparzisty a jestli to nezkusíme,tak jsem si říkala,že je to hloupost,určitě nás nevezmou.Vůbec jsem tomu nevěřila,ale říkám si,že když jsem se přihlásila do dramaťáku a je to věc,která mě baví,co kdybych to opravdu jen zkusila.Bylo by to něco nového a zjistila bych,jestli je to,co hledám.To správné.Po dlouhém rozmýšlení jsme se přihlásily.Byly jsme napnuté,jak struny a doufaly,že nás vezmou.Seděla jsem nedočkavě u emailu a najednou tam zpráva a..ano! Odpověď! ,,Dobrý den,pošlete mi prosím vaší fotku a telefonní číslo''.Byla jsem nadšená a skákala si po bytě.Slyším jak mi zvoní telefon ,,A sakra! To je to číslo?! Co mám dělat? Co mám mluvit?!''.Tyhle otázky v mé hlavě byly zbytečné.Natáčení mi padlo na 7.7.2016 od 11:00.h. v Holešovických ateliérech.Byla jsem i informována,že musíme mít dvě varianty oblečení a to,bez reklamních značek.Tudíž natáčíme dva díly.Každý den jsem si odpočítavala a byla nedočkavá! 

6.7.2016

  Tréma! A otázky typu ,,Co si mám vzít na sebe? Jaké si mám udělat vlasy ? Najdu vůbec,kde to je?'' (U tohoto spojení jsem se začla smát,protože....to se dozvíte o pár řádku níže)

7.7.2016 

  ,,Slyším budík,to snad né?! Ajo! Dneska mám to natáčení! Vstávej! Vstávej!''
Celou cestu vlakem jsem byla v klidu.Strašně jsem se těšila.,ale zárověň bála,že budu zklamaná,nebo že mi to nepůjde.
 S kamarádkou jsme vystoupily v Holešovicích a zaply navigaci.Ale kamarádčino jabko nás zklamalo! Byly jsme ztracené a bály se,že to nestihneme! Ptaly jsme se skoro každého kolemjdoucího.Po skoro dvouch hodinách jsme to našly! (Už víte,proč jsem se smála? Strašně jsme si tleskaly,připadaly jsme si v té chvíli jako největší pražačky! (Smích)
 Vešly jsme dovnitř a nebyly si jisté,kam máme jít.Napadlo nás,že bychom se mohly zeptat vrátného.Myslím,že jsme se ptaly naposledy.Dlouho jsme totiž nepotkaly,tak moc ,,přijemného'' pána.Ale naštěstí odpověděl.Viděly jsme na dvěřích ,,Ohnivé kuře'' Vešly jsme dovnitř a padla na mě taková tréma! Vyšlapaly jsme ty obrovské schody,které byly nekonečné a zapsaly se u jedné moc příjemné paní.Sedly jsme si a byly si nejistí těmi lidmi,kteří okolo chodili.Najednou byla tréma o několik procent zvýšena! Po 1.hodině na nás přišla řáda a šly jsme před kamery.Jupíííí.Velká místnost plná kabelů a najednou ATELIÉR.Je to tu!To co jsem nečekala! Padlá na mě báječná nálada,když jsem viděla herce,(Jakuba Prachaře,Jana Dolanského,Kristýnu Leichtovou,Norberta Lichého,Zdeňka Pohlreicha..) ,kamery a věci,které k tomu patří! Nabilo mě to a uvnitř sebe jsem se cítila doma! Posadili nás ke stolu a k nám si sedli dva kluci s jednou slečnou.Rychle jsme se seznámily a díky nim,nás natáčení bavilo ještě víc! Byl tam báječný tým! A my se tak bály! Bylo to užásné.Dělaly jsme,že si povídáme.Dostaly jsme najíst,napít.Komunikovaly jsme i tak trošku s herci.Dělaly jsme,že si objednáváme.S kamarádkou jsme v jednu chvíli chytly takový výbuch smíchu,že jsme se musely opravdu držet,aby se netočilo znova.Zajímá vás kvůli čemu? Myslím,že ano.Přišel k nám číšník a my si objednávaly a on se na něco zeptal a kamarádka ,,cože''? a strašně se zaxichtila.V tu chvíli jsme se začly obě smát a nemohly jsme přestat..Po hodince jsme měly přestávku a všichni jsme si krásně povídaly!Střídalo se to a hodinku jsme měly přestávku,hodinku natáčení.
Po celém natáčení nám herci poděkovaly a my jim,jak krásnou atmosféru nám vytvořily! Paní,která nás tím vším vedla,té jsme podaly ruku a ona nám řekla krásné slova ,,Doufám,že se nevidíme naposledy'' a nabídla další natáčení.Řekla,že se máme zaregistrovat.Tak nám dála vizitku.Supeeer!
  Cesta zpátky byla velmi zajímavá.Kamarádka si nepamatovala cestu,tak jsem jí vedla já.Ale po pár metrech jsme se tak zapovídaly,že jsme zabočily jinde.(Smích) Ale našťěstí jsme vlak stihly! Ale jen,tak tak! Byly jsme strašně unavené a usínaly.Právě v té chvíli jsme pochopily,jak unavení jsou herci a jak náročná tato práce je.A né,že ne!
Když jsem vstoupila domů,byla jsem ráda,že jsem se naložila do vany a šla lehnout!
  Jak bych to zakončila? Velmi příjemně.Jsem ráda,že jsem se s něčím takovým mohla setkat,protože je to velmi silný zážitek a jsem mnohem šťastnější.Teď už vím,že tahle cesta je správná a mojí přihlášku do dramatického kroužku nelituji a nelituji ani toho,že jsem se přihlásla na komparz! Naopak! Jsem vděčná mé kamarádce! A co teď ? Hurááá se zaregistrovat,abych mohla natáčet i nadále!

PS: Všichni se dívejte na ohnivé kuře! Nás uvidíte v dílech 62,64! 

<-- NÁŠ MILOVANÝ ATELIÉREK!

 S Honzou Dolanským a Kubou Prachařem.

                                                                                                                 

 

 NAŠE ÚŽASNÁ HERECKÁ PARTA!

S MOJÍ SESTŘIČKOU!

                                                                                                                   Hezký večer všem.
                                                               
                                                                                                         Deny Renata Gaidry

Opravdový přítel je ten,kdo první přijde,když celý svět odejde.

 

   Každý má období smutku, myslím, že všichni vědí o čem mluvím. Myslíte si,že jste spadli do velké, černé propasti a nevíte jak zpět na slunečné paprsky. Říkáte, že máte depresi, ale přesto to deprese není. Je to jen stav, kdy si kladem, jestli to má,či nemá cenu. Přesně to znám. I já takové období měla, vlastně ho ještě prožívám. Vztek, nenávist a záporně děsivé nápady. Jeden velký problém s kterým nevím co dělat a co nedělat. Všichni proti mě, právě v této chvíli jsem zjistila, že přítel, kterého jsem považovala za opravdového přítele, se ke mně náhle z jakéhokoliv důvodu obrátil zády. Odešel a zavřel za sebou dveře. Zůstala jsem sama ve tmě, ve strachu co bude dál. Hledala jsem důvody ,,proč vlastně"? A hledat způsoby? Na žádné nepřijít, to je strašné, to je smůla. Nemít žádnou podporu a jen si opět vzpomenout, vždyť jsem na to sama, a mít ruku v dlaních a cítit stejkáni slziček po tváři a uvnitř sebe cítít velkou bolest, to je strašně težké. Měla jsem stavy jít se vyřvat. Prostě se sebrat a jít si někam pořádně zařvat. Jenomže, najednou, jakoby spadla z nebe hvězda a já si něco přála, nebo ke mě přišlo štěstí a nějak se spletlo? Přišel člověk v kterém jsem víru našla. Poznal, že se trápím, že potřebuji pomoct. Nebojím se říct, že je to Anděl. Anděl co přišel, aby mě záchránil, né, aby střílel. No,není to krásný ? Je tu pro mě pořád a proto už se necítím, tak jako jsem se cítila. Teď už vím, že na to nejsem sama, ale že tu pro mě někdo je, kdo mi věří, kdo ví, že nemám vyhráno a že to zase přijde, ale přesto ví, že jsem silná a že to zvládnu. Obejmout Anděla, který Vám věří a řekne ,,Každý máme na světě své poslání a ty hledej to svoje" To je to kouzlo, to je víra, i krásný pocit štěstí. Často slýchat ""Všechno bude dobrý"a ta bouřlivá, stresující odpověď "jasně, že to bude dobré, protože se to neděje tobě". Tolikrát jsem si říkala, tolikrát jsem přemýšlela nad tím, co bych vlastně chtěla, co bych si přála. Různé věci, které vlastně ani nepotřebuji. Ale největší vzácný dar mi byl dán, když jsem našla někoho, o koho se mohu opřít, komu můžu říct opravdu všechno a o kom vím, že tu bude semnou vždycky, když to budu potřebovat. To je pro mě něco strašně cenného. Život je jedna velká hra, a i tohle sem patří.                                                                                                                                                                                                             

                                                                                                                

                                                                                Deny Renata Gaidry               

   

,,Jenom život,který žijeme pro ostatní,stojí za to''

   Chvilka přemýšlení, nad tímto tématem a můžu začít.
Začnu tím, co je to život. Je to jedna velká cennost a každý kdo ho dostal je velký pán. Měl by být rád, měl by se radovat a užívat si každý den, ať už je dobrý či špatný. Poznávání nových věcí, nových očí, nových míst a přátel, řekněme, že je to štěstí. Jedna těžší otázka. Dokázala bych si život vzít ? Nikdo si nemá právo vzít život, když si ho ani nedal. Sem tam se smějeme někdy zase brečíme. Já za sebe mám radši smích, ale nevadí mi brečet, vlastně to mám ráda. Jednou jsi dole, jednou nahoře i to patří k životu. S tím se musíme smířit. Ale žít pro ostatní, to je to kouzlo.
  Aby život stál za to, měly bychom si najít nějaký cíl, nebo důvod pro co žít. Myslím, že bez cíle by neměl život smysl. Ale co je mým smyslem a cílem života ? Mým smyslem života je být tu pro přátelé, pro lidi, kteří mě mají rádi, kteří mi pomáhají i v tom nejhorším. Nedovolí, abych byla nešťastná, nebo aby mě něco trápilo. Jsou při mě, když se necítím dobře, můžu jim vše říct a vím, že mi pomohou. Nikdy mě nenechají samotnou. Tak to cítím i já, jsem tu pro lidi, kteří mě potřebují. Kterým můžu pomoct. S  kterými budu i když jim nebude zrovna dvakrát do smíchu. S kterými jsem šťastná. Prostě jak se říká ,,V životě nevěř tomu,kdo tě klame,ale nezklam toho,kdo ti věří"
   Zkrátka, jsem ráda, že žiju pro lidi, které mám ráda, a kteří mají rádi mě. Protože ten, kdo nežije pro nikoho a žije jen sám pro sebe, nežije krásný život, ale jen přežívá.

 

                                                                                            

                                                 Moje největší štěstí Lenička a Ečínka!

                                                          Moje největší štěstí Klárka!

Danka a Lucka! Moje dvě nejmilejší!

                                                                                                                            Deny Renata Gaidry

Proč jsem si založila blog a kdo vlastně jsem ?

 Ahoj všem.
 Jelikož strašně ráda píšu, řekla jsem si, že si založím menší blog, kde bych si mohla ukládat moje příběhy. A moc ráda bych se o ně s vámi i podělila.
  Než se představím, ráda bych napsala proč jsem si vlastně založila blog. Před dvěmi lety jsem začala mít problémy, tak mi paní učitelka poradila, že je skvělé se ze všeho vypsat. Moc jsem jí nevěřila .A kladla jsem si otázku ,,Co to je za hloupost?'' Samozřejmě bych to nebyla já, abych to nevyzkoušela. Koupila jsem si deníček,  kde jsem si psala úplně všechno. Bingo! Strašně se mi ulevilo. Přišlo mi, že jsem v tu chvíli nebyla na nic sama. Dokonce jsem se začala i usmívat.  Začalo se mi psaní strašně líbit. Ve škole, když jsme dostaly v hodině Českého jazyka slohovou práci, byla jsem nejšťastnější. Když jsem práci odevzdala, učitelka mi řekla, že je to nádherné,ani mi moc nevěřila, že jsem to psala sama. Myslela si,že to opisuji z internetu. Měla jsem vždy nejlepší slohové práce ze třídy. Uvnitř sebe, jsem se cítila báječně. Moc mě to hřálo u srdíčka. Od té doby je to právě ono, co mě nabíjí. Už víte proč ráda píšu ?
  Teď můžeme přejít k tomu, kdo vlastně jsem. Já? Kdo jsem já? To jen já sama vím, jsem tím čemu věřím, že jsem. Mnozí chtěli mě jinou,mnozí chtěli mě stejnou, ale kdo se mě kdy zeptal, kdo vlastně chci být já? Jmenuji se D. H. Renata Gaidry. Bydlím ve Slaném. Jsem na půl Polka. Je to můj druhý domov. Ráda navštěvuji i Třinec s Vendryní, kde mám také rodinu. Když mi je smutno, vím kam jít. Jsem 160cm vysoká, moje váha není důležitá. Dobře,mám 56kg. Mám modré oči s hnědým flekem uvniř a až moc bílé zuby. Myslím,že je to výhoda. No,né ? Moje nejoblíbenější barva je černá. Mezi mé koníčky patří  zpěv(pop,rock), herectví, recitace, kreslení a psaní příbehů. Jsou to věci, které mě nabíjí. Je to moje věrná nabíječka, kterou mám u sebe pořád. Mým vzorem je skoro každý. Ale nejvíce Lucie Bíla, Ewa Farna, Daniela Šinkorová, Martina Randová. Mám více vzorů. A určitě jsem si jistá, že je to správné, protože každá z nich má v sobě kus toho, co mám v sobě i já. Mám ráda své přátelé, kteří jsou jako má rodina. Kteří vědí, co je pro mě dobré a co špatné. Kteří mi poradí vždy dobře a já jím vždy mohu důvěřovat. Kdybych se měla charakterizovat, jaká jsem uvnitř. Tak hodně citlivá. Hodně paličatá! Ikdyž mi všichni říkají, že to není správné, musím si to sama vyzkoušet. Myslím, že to není ani tak paličatost, jako že si vše musím zkusit sama. A na tom nic špatného určitě není. Mám své názory, které se určitě nebojím vyjádřit. Jsem pro každou srandu, ale né vždy je to správné. Strašně ráda lidem naslouchám a snažím se jim poradit a být s nimi, když se necítí dobře. Jsem střelená. Jsem urážlivá, ale jen maličko. Když se mě něco dotkne, dokážu se pěkně...Musím být slušná...Naštvat!
   Tak já si myslím, že tohle by o mě pro začátek stačilo.
                                                                              Přeji všem krásný den a hezké počteníčko.
                                                                                                 Deny Renata Gaidry