Věřím Andělům

Věřte i vy! Věřte že možné je všechno! Jen si zatím musíte jít a nepřestat věřit.

Vždy jsem věděla, že se nic nedá vnutit. Ale vždy jsem si také byla jistá tím, že mnohem silnější je bojovat, než se vzdát.

Nezapomeňte, že je mnohem lepší bojovat se slzami, než brečet nad ,,nedodělky."

pondělí 13. srpna 2018

Můj život - má síla.



    ,,Jakto, že jsi taková, jaká jsi..?" Obdobné otázky tohoto typu se mě ptá mnoha lidí. Nikdy jsem nedokázala odpovědět, protože jsem nevěděla co řici, nebo co se schovává za charakterem mé osoby, a nebo jsem si natolik nedůvěřovala. Po pár úderech si člověk uvědomí jaký je a proč takový vlastně je.
  Narodila jsem se jako holčička, která měla dětství když opomenu pár záblesků fakt krásné. Měla jsem co jíst, co si obléknout, rodiče se o mě starali -  vychovali mě s úctou a naučili slušného chování. Považovala jsem svůj život za zábavný, až jednoduchý - asi jako každé dítě. Chodila jsem ven s kamarády, jezdila k babičce na chalupu a neviděla žádné starosti. Měla jsem spoustu zážitků, které nebyly strávené na elektronických zařízení. Například i takový, kdy jsme s kamarádkou chtěly zažít dobrodružství a utekly ze školky. Jsem ráda, že jsem tehdy dostala jak se říká ,,přes hubu", a že jsem zažila i odřené kolena, špinavé oblečení a řev od rodičů ,,že jdu opět pozdě." Hrály jsme zvonkohry, shovky, honěnou a užívaly si na hřištích. Mé dětství by bylo na dlouhé vyprávění. Mám spoustu zážitků, ale o to opravdu nejde. Z nich udělám možná Leporelo.
  Když jsem nastoupila do školy měla jsem hezké známky, a to pokračovalo až na nástup druhého stupně. Jako každý puberťák jsem ve svém věku objevovala sebe a svou duši. Vlastně záleží na tom, jaký člověk je. Já byla vyspělá, a dospěla rozumově příliš brzo. Ale nelituji toho! Spousta lidí v mém věku, nebo i starší mě obdivovaly jaktože na svůj věk, kdy mi tehdy bylo pouhých 14 vůbec dovedu lidem tolik radit, a přemýšlet o životě jako dospělá ženská. Nedumala jsem nad tím a nepovažovala to za obdivuhodné. Spíše jsem si myslela své. Po delší době jsem chápala PROČ mi bůh dal dospělost příliš brzo. S tím co mi přišlo v mladém věku do cesty bych se nevypořádala s nezodpovědností a nepřemýšlením životním směrem.
  Asi prvním překvapením, které jsem nechápala byla láska k ženě. Byl to pro mě šok a nerozuměla jsem tomu. Trápila se nad tím každou chvíli, každý večer a to vše odstartovalo nenávist ke mě samotné. Známky se mi zhoršily o stupně dolů, mé chování bylo jako toho největšího cholerika na světe. A nelogické řešení typu, že jsem spadla do silného sebopoškozování, které mi zanechalo jizvy na nohách, různých místech ruky, podbřišku a občas bez jizev na obličeji. K tomu mě na půl dovedla šikana, kterou jsem na základní škole prožívala. Smály se mi jaká jsem, co cítím a jak konám. V tu chvíli vlastně neuvažujete nad tím, že řezání není řešení - prostě vám to pomáhá a tím to končí. Postupem času ke mě přišel velký problém s jídlem. Ať to bylo přejídání a jídlo rychle ven a nebo trpění hladem, kdy jsem mému tělu ,,dopřávala" jablko za dva dny. Cvičila jsem jako blázen, a trpěla zimou, rozklepaným tělem a slzama. A to díky občasným výkřikem ,,Jsi tlustá, fuj". Věděla jsem, že jsem akorát, ale své tělo jsem nedokázala snést. To se mi vrátilo několikrát a do teď nejsem s jídlem úplně v pořádku. Nemohu jíst obědy, a těžké jídla, protože na to nejsem zvyklá a nejde mě to zpátky naučit. V tomhle stádiu poruchy jsem tápala dlouho a prožila spoustu zážitků. Ležení v ledové vodě, počítání kalorií, snění o krásné postavě a promítání toho, co bych si všechno hrozně dala. Velké chutě jsem zaháněla žvýkačkou, sklenicí vody, nebo přežvýkání jídla a následovného vyplivnutí, dokonce či příprava pokrmů pro druhé. V hlavě jsem věděla, že tímto nic nevyřeším a řítím se do velkých problémů. Myslela jsem si, že mám nejlepší kamarádku s kterou jsem se znala od školy, což bylo přes 10let a cítila jsem, že jsme nerozlučná dvojka. Ale víte co? Ona měla celou dobu nasazenou masku. Ovlivňovala mě, naváděla, a já jí poslouchala, protože jsem se bála, že bych o ní přišla. Nakonec mi ublížila právě skrz ženu o které budu psát níže. Je velmi stupidní, že dodnes o mě roznáší po městě, jaká jsem a co cítím. Bohužel neříká opravdu, jak to bylo, ale svou verzi a ostatní jí věří a na mě se dívají skrz prsty. Nevědění o tom nic a přesto soudí. Je neskutečné jaké jsou lidi a jak se pletou do situací o kterých nic nevědí. Je mi z toho do pláče. Uvědomila jsem si, že jsem na základní škole měla jen jednoho člověka, který mě pochopil a pomohl mi dostat se z tohoto kolotoče, který se sám nezastaví. Byla to má duše paní učitelka Hrabánková s kterou jsem teď kamarádka a tykáme si. Měla to semnou složité, ale dokázala vycítit můj cit a pomoct mi přesně tak, jak jsem potřebovala, jak to pro mě bylo nejjednodušší. Kontrolovala mé tělo, můj jídelníček a mé pocity. Vynalezla co vlastně umím a co dokážu dělat jen s plným žaludkem a čistým štítem na těle. Začala jsem zpívat pop / rock - Lucii Bílou, Ewu Farnou. Spousta vystoupení, soutěží a výher. Mikrofon. Můj kamarád a záchrana. Dokázala jsem běhat po soutěžích i s recitací a se složeným textem, který jsem mohla říct lidem a za který jsem dostala také medaile. Našla jsem v sobě i snahu psát citáty, texty písní, text na recitaci a psaní příběhů. Začala jsem na sebe být pyšná, protože to byly věci, které mi šly, které jsem dokázala dělat. Okolí ke mě bylo z poloviny jiné. Usmívaly se na mě, byli ke mě hodnější, jakoby mě spíše obdivovali, ale ne do slova. V tu chvíli jsem přišla na to, jací lidé opravdu jsou a že je k životu potřebuji i nepotřebuji. Potřebuji je, abych se od nich naučila jaká nebýt, či být. A nepotřebuji, protože to bez nich dokážu a musím rozhodovat za svůj cit a šťastný pocit. Nenávist se ve mě střídala a dále jsem padala na samé dno z kterého jsem se postupně odrážela. Láska mě bolela, ale věděla jsem, že to není definitivní rozhodnutí jaká jsem. Kluci se mi líbili, spíše chlapi. Samotná láska mě dovedla k spousty poznámkám, k poškození psychiky a poznání všeho. Hodně mi pomáhalo, že dotyčná semnou měla hezký vztah a bojovaly jsme spolu, jak nejvíc jsme mohly. Vyléčila jsem se. Odchod ze základní školy mě zachránil. Od poruch, od sebevraždených sklonů i od té žiletky, a několik útěků i vyhazování z domova. Mohu říct, že se mi žilo nějaký ten rok docela obstojně. Na váze jsem přibrala, byla jsem znovu usměvavá holka, která svůj boj vyhrála. Jezdila jsem s partou skoro každý víkend za Lucii Bílou, prožívala s ní hezké zážitky a užívala si. Byly jsme všichni kamarádi. Alkohol, sranda a courání po Praze. Nebála jsem se cokoliv obléknout, být jiná než ostatní a být bláznivá.
  Možná se ptáte, co rodiče? Víte. Mám skvělý rodiče, ale nikdy mě nepochopili tak, jak by měli pochopit holku, která to má těžké a nechápe spoustu věcí a na vše přichází sama. Křičeli na mě, občas mě uhodili - jako asi každého, a všechno zabavili. Nedokázali mě vyslechnout, promluvit si a stát při mě. Cítila jsem se odstrčená a nedoceněná. I tak jsem to zvládla a uvědomila si, že o to jsem větší a statečnější.
  Střední škola. A mě je 16let. Všechno to střídání. A mě přišlo do života podobné řešení. Byla jsem poučená z minulosti a proto už jsem věděla, jak se držet a jak nepadat. Do života mi přišlo spoustu příběhů od ostatních, protože se mi vždy spousta lidí svěřovalo a já se jim snažila být oporou a vydat je správnou cestou. Děkuju, že jsem to vždy dokázala a dodnes mi lidé děkují. Vděčím tomu všemu, co jsem prošla. Přišli mi lidé, kteří mě drželi, kteří si na kamarády hrály, kteří mě zklamali a nad kterými jsem si užila své. Díky kterým jsem byla zlámaná a bála se vyjít z domu. Měla jsem v životě tolik lidí, kteří mi napíšou jen když mě potřebují a jindy mě pomlouvají takřka za zády. Nevěděla jsem, jak se s tím vypořádat. Nechala jsem si to líbit a jejich tužby jim plnila. Byla jsem hodná, až blbá. Postupem času jsem se naučila, že tohle ve svých letech dělat nechci a nemůžu. O spoustu lidí jsem přišla, protože semnou počítali jen když něco chtěli. Ovšem, pomůžu, ale když zjistím, že mě drbou za zády, tak to se ponižovat nenechám. Postupem tohoto zjištění jsem si začala dávat pozor s kým se bavím, komu se svěřuji. V dnešní době se svěřuji jen opravdu dvoum lidem. A to je Anička - kterou zmíním v dalším řádku, a Pavlovi, který je mým velkým přítelem. To byla vsuvka. Jakoby jste to nečetly a navazuji dál. Poznala jsem mojí Aničku, kterou znám od malička a která mi do osudu přišla, když jsem někoho nejvíce potřebovala. Byla tu vždy a ví o mě všechno, jako nikdo jiný. Zažila jsem s ní slunce, i děšť. Hádky i usmiřování. Nejvíce jsem od ní dostala pochopení. Přišla jsem o všechno a do života mi přišla další žena. Tohle už jsem nechápala a nedokázala si přiznat něco víc. Mí blízcí to věděli, ale chtěli mě mít přivlastněnou pro sebe a nedokázali přijmout to, že mám někoho ráda a o toho člověka chci vlastně bojovat, protože cítím, že to má cenu. Ublížili mi skrz toho člověka, a mou duši to ranilo natolik, že jsem je ztratila, nechala jít. Věděla jsem, že nejsou ti pravý a že dám přednost někomu, kdo je mi blízký ikdyž ho moc neznám. Díky té ženě jsem toho ztratila tolik, tolik odhodila, ale nikdy toho nepřestanu litovat, protože ona byla mým největším učitelem v životě a v mém dospívání. Milovala jsem ji, ikdyž byla ode mě o dost starší. Znáte ten pocit? Najdete někoho a vidíte v něm sebe samotnou a spousta společného. Tohle jsem nikdy nezažila. Díky ní jsem se naučila  bojovat, milovat, neztrácet naději a být odvážná a o to víc pomocná druhým. Otevřít jim oči před špatným a žít krásný život. Uvědomila jsem si, že láska není založena na orientaci, ale na tom, jak toho člověka vnímáme a čím je nám blízký. Byla krásná a já jí vnímala jako Anděla. Zaujala mě svým půvabem a svou jedinečností a obyčejností. Tím, jak je svá a jak je nádherná v duši. Hodně jsem toho s ní zažila a dokonce se svěřila, co k ní cítím. I přes to náš ,,vztah" neskončil. Zblbla mě natolik, že jsem nevěděla co si myslet, jak konat dál a jak naložit se svými myšlenkami. Vnímala jsem to jinak, než první ženu, protože o ní jsem nejevila velký zájem a nebyla jsem natolik velká, abych věděla. Nemohu a vlastně ani nechci psát, co vše jsem s ní prožila a co mě ubilo a naopak nabilo, ale stačí mít pár ovlivnitelných lidí kolem sebe, a člověka, který nám ubližuje a skončí všechno. Snažila jsem se do poslední chvíle a toho Anděla nechtěla ztratit, ale bohužel. Má velká láska k člověku, nebo spíš člověk samotný mě i přes všechno mé dobré chování k němu zavedl k velkým problémům. Začala jsem brát antidepresiva a přišly ke mě opět zažívací problémy. Zhubla jsem a jsem celá rozházená. Nedokážu se zbavit mého problému s pletí. A to stačí jen, když vám onen člověk z ničeho nic začne ubližovat, aniž byste věděly proč - ikdyž tušíte a umíte si dát věci dohromady, ale on vám i tak lže. Nemám jí to za zlé, ale spíše mě to mrzí. Tohle je sice minulost a já se snažím být úplně jinde, ale není to zase tak dávno, a na tom člověku mi bude záležet vždy. Vždycky mě bude zajímat, jak se má, co jí trápí a co má v duši. A to jsem právě já. Člověk mi může dát několik úderů, ale stejně mi na člověku bude svým způsobem záležet. Teď se snažím o dotyčnou nezajímat se, vysadit léky a být zase ta holka co dříve. Nezvládám to. Ten člověk mi chybí jako člověk mě blízký. Ne, jako láska, ale jako duše spřízněná. Ztratila jsem dalšího důležitého člověka. Nebudu dělat, jak mě to neničí, a napíšu to na rovinu - jsem zničená, jsem jiná, a snažím se být silná, ale po nocích mě dohání to stejné. Prožila jsem spousta případů, kdy chlap ubližuje ženské a o tom chci napsat samotný článek. Poznala jsem další věc, jak se stát silnější, a odvážnější. Řešit to, nabídnout pomoct, stoupnout si před ní. Někteří chlapi si myslí, jak jsou drsní a jak mají nadvládu, ale přitom jsou nuly. Na svou ženu dají ruku a ubližují jí. Jsem holka, celkem drobná a klidně si před ženu stoupnu, aby se mi něco stalo, než jí. Udělala jsem jednou velkou chybu, kdy jsem něco takového viděla a nic neudělala, a to si nikdy neodpustím. Byl to šok a od té doby jsem o to víc bojácná.
  Jsou tuvzpomínky, které nás stále vrací, a nedokážou nás pustit dál, nebo nám ukazují co jsme a jak jsme. Vzpomínka je běhání filmu v hlavě a berme ji s rezervou. Ona nás dohání, aby nás udělala silnějšími.
   A chápete už proč jsem taková? Protože nechci, aby druzí prožívali bolest, aby museli trpět tak, jako občas já a aby věděli, jak s tím naložit, když jsou bezmocní. Poradit jim z vlastní zkušenosti. Každý z nás je silnější více, než si myslí! Odhoďte falešné lidi od sebe i ty, kteří nám ubližují. Milujte a važte si těch, kteří jsou pravý a snaží se být pro vás. Mějte se rádi! Bojujte! Neprohrávejte, vše má řešení!

pátek 3. srpna 2018

Rovnice života.

  




     Chuť napsat nový článek o lásce zní ode mě už trošku klišé, ale co tak napsat pocit v duši alias chodíme přes překážky? To už je chuť povýšená na zapsaní do Guinnessovi knihy rekordů.
   V hlavě mi hraje tolik melodií, jako v písničce Titanic. Tolik myšlenek, jako při přemýšlení písemné práce. Tolik otázek, jako při hodině matematiky. Tolik bolesti, jako při šrámu na ruce. Je to naprosto jednoduchá rovnice, kterou vám vysvětlím a pochopíte jí jako příklad 2x2. Život je totiž jak víte,  jedna velká škola!
   Jestli tady jste, jestli to čtete, tak poslouchejte můj hlas. Každý z nás umírá občas v písních, ve kterých hledá po velkém zamyšlení odpovědi na různé otázky, které se objevují v našich myslích. Každý z nás plyne pozpátku, chce vrátit čas a říká si, jaké by to bylo, kdybychom konaly jinak. Kdyby to šlo změnit. Ovšem, jde to změnit - ale ve skutku tak, jak jsme konaly teď při výčitkách. Jestli mi rozumíte. Co jste udělaly - se stát mělo a vždy je čas to napravit.  Každý z nás je opravdový a každý z nás má v životě předepsaný scénář, který odehraje přes veškerý boj doprovázený smíchem, pláčem a hodnocením nálad od výborné k nedostatečné. Občas šlápneme do ohně, cítíme se spálení, a máme horkou kůži, ale věřte mi, že i ten největší plamen jednou zhasne a všechny naše pocity se znovu narodí. Zůstane jen poprašek popelu. A ačkoliv si myslíte, že to píšu a nezažila jsem bolest, tak STOP - Já jí zažila za posledních 5let -až, až. Nepíšu to s úsměvem, ale s rozklepanýma prstama na klávesnici. Nic pro mě není lehké v tomto období a mé pocity jsou jako puzzle, které k sobě přeci jenom patří. Posledních pár let prožívám spoustu bolestí ve kterých nalézám objevení, a neviděníc žádnou cestu k úsměvu. Spoustu ztrát, vyhazov, bojů a depresí. Pořád si myslíte, že jsem světlo, které svítí? Že se mi to píše pod náporem smíchu? Kdyby se dalo vše skrývat, tak by to vlastně nepřirozené, protože jak všichni víme, tak každá pravda vyjde jednou napovrch, ikdyž se snažíme skrýt do nejhlubší skříňky věc, která nikdy vyjít nemá. A k tétož modlitbě nepomůže ani Anděl, ale náš čin doprovázený s pravdou a krokem začít znovu. Nestydět se za sebe, za svůj život. Vždy tu budou lidé, kteří budou pozorovat vaše šrámy, poznají vaší bolest a budou se vám snažit pomoct. Jen se nebojte a žijte šťastně!
  V každé slze je bolest. V každém úsměvu je naděje.
 





středa 18. dubna 2018

Hranice nás dvou.

    Moji milí,
můj středeční volný čas obnáší pocity samoty a chladu. Ani nevím, jak přesně to pojmout. Zapla jsem si píseň o které chci vlastně psát. Slyším hrát tony piána, které upozorňují na připomění situace, kterou mi celý song připomíná.
    Vždy když si poslechnu tu krásnou melodii a slyším každé slovo, tak je mi do breku. Jde o píseň ,,Hranice nás dvou". Každý z nás má  každou písničku spojenou s určitou situací. To jsem si také myslela, dokud jsem opravdu nepoznala vychytávku, která se mi vryla jak do situace, tak do srdce. Při každém spuštění je zpátky v myšlenkách to, co bylo. Vše se vám objeví, jako obraz.
    Léto 2017 pro mě bylo něčím naučným i zabíjícím. Nemohu říct, že mě posílilo. Spíše jsem si uvědomila, že není na čase věci odkládat, ale opravdu o ně bojovat. Naučila jsem se mít strach o někoho a udělat cokoliv za chvíli spatření. Spoustu dalších věcí. Jsem dospělejší. Odehrávala se v mém životě situace, která pro mě byla nezvladatelná a nepochopitelná. Motala jsem se v myšlenkách. Přiznám to, byla jsem z toho na zhroucení a pocitově jsem utíkala snad od všeho. Také se to na mě slušně podepsalo. Myslela jsem si, že co jsem zažila před lety bylo nejtěžší a nikdy to nic nenahradí. Bohužel, byla to příprava na to, abych se probojovala tou cestou, po které jsem celé léto až do listopadu šla. ,,Zmizela si asi pryč někam daleko. Zkoušel jsem ti volat, ale nebereš telefon. Ano přiznám to, jsem z toho naměkko. Je to úplně stejný, jako spadnout na beton." Nechci psát přesně o co šlo, protože je to přeci jenom mé soukromí, je to pro mě stále těžké. Sama ani nevím, co se to v mém životě poslední dva roky děje. Všechno mi do sebe zapadá jako puzzle a bůh vyslyší každé mé přání. Vyčítala jsem si vinu za to, že mi odešel člověk, který pro mě byl Anděl a spadl na dno, a já si vyčítala, že jsem zapálila všechno a zabíjela Anděla. Tak hrozně mě trápilo to, když si brečela. Věděla si, že mě to ničilo. Všechno tohle jsem zaháněla pitím, nejezením a kouřením jedné cigarety za druhou. Bila jsem do stěny, o kterou jsem se jen opírala a brečela po tajmu, aby mě nikdo neviděl zničenou. Věděla jsem, že by to nikdo nepochopil. Byla jsem v koncích a napadalo mě to nejhorší, ale pořád jsem se snažila být silná - kvůli tobě. Ikdyž jsem kladla na srdce spoustu otázek - Jaké to bude až se vrátíš. Vrátíš se vůbec?" Tolik jsem se všeho bála a nevěděla jsem kde jsi, jak se máš, jestli jsi v pořádku, co ti je, a nejsi na nic sama? Snažila jsem si namluvit, že máš oporu, ale nelhala jsem si. Seděla jsem v koutě a chtěla tě aspoň vidět.
   Říkala jsem si, jak moc jsem tě i sebe zklamala a snažila jsem se tu pro tebe být, když jsem věděla, že jsi sama. Ale měla si ty své hranice a pořád pocitově utíkala a já si vyčítala, že jsem to tolikrát zkazila a asi ti zklamala. Dokázala jsem pochopit tvou situaci i ten strach. Celý ten ,,vztah" ležel v troskách a ani jedna nevěděla, co dělat.
   Lidi, vím, že se vám to zdá bizarní, ale ta bolest a to vše se nedá popsat. Já to mám před očima pořád a nemohu zapomenout.
   Jestli si to čteš i TY - Jsem tu stále a napořád budu. Nedokážu tě ze svého srdce vyndat a potřebuji tě každý den.  Já vím, tohle pouto je hrozně nefér. Ale jsme silný, jsme dvě.
      Děkuji všem, kteří si mé články stále čtete a baví vás, co jsem za svůj život zažila. Vlastně ,,Co se v mém životě děje." Celý ho mám před sebou, a jsem vyděšená, co ještě přijde. Miluji Vás. Držte se 💞 h

středa 28. března 2018

Rozdělení dvou duší.

    Jednou jsi nahoře a jednou zas dole praví život. Často si pokládám otázku, zda už ke mě přijde cesta na které bude prach štěstí. Ještě se mi to nestalo. Ano, hrozně to bolí pořád chodit jen ohněm a spoustou mlhy, kde nevíte co vás za ní čeká. Všechny tyhle životní zkoušky mě stojí spoustu sil, v kterých je pláč, smích, odvaha i pochopení. Málokdo má předepsaný život s bojem na bitevním poli. Já jsem vlastně ráda, že ho mám. Každé ráno nás donutí víc vstávat. A ano, také se divíme, že vůbec ještě stojíme a snažíme se brodit vpřed. Nebudu to tady okecávat slovním spojením, a napíšu oč jde. Podívejte se, jak se jmenuje název článku. Správně, když najdete někoho s kým vám je víc, než dobře, tak víte, že toho zvládnete mnohem víc. Nejen, že to děláte protože na to nejste sami, ale také kvůli ,,drahé polovičce". Když jsem před dvěmi lety spatřila člověka, který mi přišel skoro stejný jako já, tak jsem měla konečně pocit, že můj život po všech těch předešlých ranách má konečně smysl. Probouzet se s tím, že toho člověka uvidíte, a že si více věříte, víc toho dokážete - to je krásný pocit. Později jsem pochopila, že mi bůh dal spojení proč to všechno. Poznala jsem ho, protože mě měl všechno naučit, něco naučit já jeho. Měla jsem ho naučit, aby se našel a aby začal být takový, jaký je a také se tak bral. Aby opustil ty poškozené dveře a šel do těch, kde by se sám cítil lépe. Každý se rozhoduje sám za sebe. A já, my ten závod nedošly a to jsme si byly každým slovem blíž. Obrátila ses zády. Za to všechno.... Nechci psát nic víc, ten komu tyhle slova patří, tak ví, co tím všechno myslím. Nenechám tě samotnou mít tu závrať. Vím, že se bojíš. Taky mám strach, ale vím, že spolu zvládneme ten nátlak....





středa 7. března 2018

VZKAZ PRO VŠECHNY.

  Vážení,
    z celého mého srdce se omlouvám, že sem nepřidávám tak časté příspěvky, a články o které si píšete. Chtěla bych se k tomu jistě vrátit, ale teď k tomu nenajdu čas, ani chuť. Mám momentálně spoustu času vynaloženého do soukromého života. Tak jak máme všichni starosti, tak mě přerůstají přes hlavu, a už nemám jako dřív náplň se z toho vypsat. Je toho na mě hrozně moc.
    Prozradím Vám aspoň něco - začínám spolupracovat s jedním, novým rapperem, který mě oslovil a chystáme song! Téma jsem vymyslela já, jelikož jsem měla volnou ruku. Začínám zpívat já - refrénem. Píseň bude o lásce. Napsala bych platonické, ale já osobně si myslím, že vždy se dá láska získat. Platonické to je opravdu vyjímka. Takže o lásce, kde chtějí být dva spolu, ale nemohou, protože jim to nedovolí strach, a okolí. Možná jste se našly, možná někoho takového znáte. Máte se na co těšit!
   Nezlobte se na mě. Mějte se krásně, buďte silní, věřte a buďte na tváři s úsměvem! Není nic důležitějšího, než být spokojený, šťastný a mít kolem sebe lásku. Protože svět se ve dvou a objetí lépe pochopí! 💘

                                                                                                     
                                                                                                   Spoustu objetí! 💓💋


 

neděle 18. února 2018

SLOVA PRO TEBE JSOU SLOVA ODEMĚ.



Hezkou Neděli všem! 
  Moji, tak jsem si našla zase chviličku na přiložení něčeho co by Vás mohlo zajímat, oč jste mi poměrně dost krát psaly. Po mé první nahrané písničce s raperem ,,Dokec", jsem složila svou první rappovou písničku s názvem ,,Slova pro tebe, jsou slova odemě". Někdy v průběhu příštího měsíce jí jedu nahrát do studia, ale jak mě jistě znáte, nemohla a nemůžu to vydržet a tak vám sem dám text!
   Pro vysvětlení - zpívám o někom, na kom mi vždy záleželo a s kým se loučím. Tak mi držte palce, ať se mi nezlomí srdce! 


Láska? Někdo řekne, že je hezká, někdo, že je těžká, někdo nespravedlivá, takovou jakou jí chceme, a jaká je láska pro mě? Já říkám, že je takováhle.

 1) Slova pro tebe, jsou
     slova ode mě.
    A tak chci ti říct,
    chybíš mi ty, chybí mi tvůj úsměv,
    oči a všechno co tě doplňuje je nejvíc boží.
   Všechny ty časy, které jsme spolu měly ve mě  hoří.
   Myslíš si, že je to nesmysl, ale je to tak.
  Tohle nahrávám, a ujasňuji ti fakt.
  Všechny tyhle časy mám napsané jako knihu,
  uložené v srdci, k promítnutí love filmu.
  Pamatuješ si to i ty, ikdyž občas děláš že ne.
 Vím, že vzpomínka na nás tě dožene.
 Vidím to v tvých očích, vidím to v tvém úsměvu.
 V chování, i v tom tvém zmateném pohledu.
 Takhle to aspoň vidím já, popisuji co cítím.
 Třeba to tak není, a já jsem jenom naivní.
 Pak teda nechápu, co to všechno bylo, co to je,
  mysli si co chceš, ale tak to je!

REF: Všechno co jsme za ty dva roky zažily nebyl klam, 
           byla to láska,  byl to velký šrám.
          Utíkaly jsme, pak se vracely,
          nevěděly jsme kudy jít, a jak se rozdělit,
          Na druhou stranu jsme si navzájem chyběly,
          upozorňovaly na sebe, všechno viděly
          Byl to kolotoč, který se nechtěl zastavit,
         co bych za to dala teď, jak to napravit?

Tak tohle všechno říkám já. A pamatuješ co jsi mi na to jednou řekla ty? Přesně tohle.

2) Pamatuješ na to, jak ses mě zeptala co  vlastně chci?
    Nedokázala jsem říct nic, než nic nechci.
   Teď vím, že bych odpověděla ,,Nechci tě ztratit, stačí mi slyšet tvůj hlas, a občas tě spatřit."
   Teď kolem sebe jdeme, nebo radši přejdeme?
   Přitom obě víme, že vedle sebe projdeme.
   Přitom obě víme, že to tak ani jedna nechce.
  Tak se znovu ptám proč osud nám psal do terče.
  Možná mi to někdy řekneš, možná že
  to utneme.
 Ale byla bych radši kdybych mohla vše vědět.
  Byla bych radši neutápět se v nejistotě,
  nestřídat otázky, názory, smích a smutek.
 Snění jaké by to všechno mohlo být, zvládneme to,
 všechno tohle osud vzal a obrátil na nech to.
 Pro obě je to těžký, nechápeme situaci,
 možná bude lepší říct sbohem a trápit se nad sny.


REF: Všechno co jsme za ty dva roky zažily nebyl klam, 
           byla to láska,  byl to velký šrám.
          Utíkaly jsme, pak se vracely,
          nevěděly jsme kudy jít,A  jak se rozdělit,
          Na druhou stranu jsme si navzájem chyběly,
          upozorňovaly na sebe, všechno viděly
          Byl to kolotoč, který se nechtěl zastavit,
         co bych za to dala teď, jak to napravit?

Tak to bylo pár slov o tom, co se vlastně děje v každém z nás ,,LÁSKA". Někdo jí dá najevo, někdo ne. Někdo ano, a utíká....
   Tak si užijte zbytek Neděle a krásný, úspěšný týden VŠEM!



neděle 11. února 2018

Bez tebe.

 


  ,,Vzpomínáš na ten den, kdy jsi mě poprvé uviděl? Nebo na všechny ty zážitky, které si semnou prožil? Každý den myslím jenom na tvou tvář. Prosím, řekni mi, kde se ukrýváš. Taková je láska, úplně tě omámí. Místo barev vidím šeď. Jenomže já nemám zájem dokola se připomínat." Přesně takovéhle slova se zpívají v jedné poměrně známe písničce ,,Bez tebe". Použila jsem je, protože se v té písni najde každý zamilovaný, každý kdo chce své emoce dát ven.
  Člověk nikdy nechápe, proč byly dříve city a teď je kolem zeď. Ze dne na den. Byly jsme svoji, teď jsme si neznámý. Dříve to bylo tak, že jsme se smály, pokukovaly, a jaké je to teď ? Když se dívám, ty se nedíváš. Když se díváš, já se nedívám. Teď nás možná oba provází smutek každou minutu, každý den, večer.
  Bezvýznamná proměna? Rozumím vám. Také jsem milovala jednoho člověka, s kterým jsem měla poměrně krásný ,,vztah". Vídaly jsme se téměř každý den. Myslím, že postupem času jsme si i věřily. Vždy jsem myslela vše od srdce, a vyslechnutí druhého bylo vždy na pořadu dne. Cítila jsem, že máme něco společného, ale ještě není viditelné co. Občas nějaké ty výměny názorů, nesmyslné nadávky, ignorace, ale vždy nás to mrzelo, tak jsme to smazaly, jakoby se nic nestalo a usmívaly jsme se na sebe dál. Stačila jedna pauza, a jakoby se vše rozpadlo? Nevím, zda si druhá strana myslela, že zapomenu, nebo že se stydí, nebo cítí cit stejně, ale dost mě to zarazilo. Vše se obrátilo. Nejhorší na tom je, že si nedokážu každým dnem vysvětlit PROČ. Neshoda nebyla. Ublížení také ne. Pouhý ,,Jsem tu pro tebe".
   Cítím se být nejhorší? Jakoby mi to spíše ,,druhá polovička" dávala najevo? Ignorace, zloba, a výčitky. Ani nemám touhu, psát ti je to za námi. Jenomže právě teď mi dochází, že nemá cenu brečet. Nemá cenu se trápit.  Prostě jdu dál.
                     Milovala jsem. Byla tu, a trápila se. 
                                                                                                                     SBOHEM. 

sobota 27. ledna 2018

Čarodějka lektvarů.

 

  Dvě osoby. Dvě povahy. Dva světy. Dvě srdce. Jedna propast. Jedna bolest. Jedna situace. Tak to je přesně hráz, kde city roztávají. Nevím, jak rozvinout odehrávající se hru uvnitř mého těla, ale přijde mi jakoby to byl kolotoč snů, který se nezastaví. Nebo snad vývar z všech těch vzpomínek, které tvoří zmatenost?
Vždy co mezi námi bylo, tak to bylo na tobě. Pak proletí žár pauzy a najednou je vše jinak? Najednou vidím jen mé kroky? Stala ses zlodějem všech těch pocitů. Víš, o čem mluvím? Myslím, že to cítíš stejně. Nebude ti líp stejně tak jako mě, až přijde večer. Bingo, další stejný pocit. Jakoby nám někdo na pouto šlápl a nechtěl dopsat knihu a vytrhal jen listy posledních pár chvilek. Kdo ví? Copak jsem Čarodějka, abych rozeznávala lektvary v této nouzi?
  Můžu tě prosit, abys už nedocházela, nebo se nevracela, ale nutíš mě přemýšlet a mít plnou hlavu otázek. Víš jakých - těch zmatených, chápeš? Rozumím, že tvé rozhodnutí mělo důvod, ale proč ho nevím? Spíše ho ví okolí, než já samotná. Mé srdce zase chtělo cítit tlukot. Bohužel, teď myslím, vím, že obě máme v sobě kapky bolesti, které v nás zbyly, budou. A je jedno, jak si stará, tvrdá, jak si hrdá, či statečná - tak i pro tebe čím déle to trvá, tím to více srdce trhá.
   Naděje, že by to mohlo být alespoň z polovic jako dřív je někde v žáru. Jakoby ta neděje usnula. Snažím se to přichutit úsměvem, ale přijde mi, že se mě spíše snažíš ptát ,,PROČ". ( ? ) Protože lidi se neloučí bez významu. Nebylo k tomu jediné rovná se, nic a víš to! Co se stalo? Madam fantazie mi vygumovala všechny ty nápady, jak k tobě.
  Promiň mi ty slova, ty si za to vážně ( NE )Mohla.