Dvě osoby. Dvě povahy. Dva světy. Dvě srdce. Jedna propast. Jedna bolest. Jedna situace. Tak to je přesně hráz, kde city roztávají. Nevím, jak rozvinout odehrávající se hru uvnitř mého těla, ale přijde mi jakoby to byl kolotoč snů, který se nezastaví. Nebo snad vývar z všech těch vzpomínek, které tvoří zmatenost?
Vždy co mezi námi bylo, tak to bylo na tobě. Pak proletí žár pauzy a najednou je vše jinak? Najednou vidím jen mé kroky? Stala ses zlodějem všech těch pocitů. Víš, o čem mluvím? Myslím, že to cítíš stejně. Nebude ti líp stejně tak jako mě, až přijde večer. Bingo, další stejný pocit. Jakoby nám někdo na pouto šlápl a nechtěl dopsat knihu a vytrhal jen listy posledních pár chvilek. Kdo ví? Copak jsem Čarodějka, abych rozeznávala lektvary v této nouzi? Můžu tě prosit, abys už nedocházela, nebo se nevracela, ale nutíš mě přemýšlet a mít plnou hlavu otázek. Víš jakých - těch zmatených, chápeš? Rozumím, že tvé rozhodnutí mělo důvod, ale proč ho nevím? Spíše ho ví okolí, než já samotná. Mé srdce zase chtělo cítit tlukot. Bohužel, teď myslím, vím, že obě máme v sobě kapky bolesti, které v nás zbyly, budou. A je jedno, jak si stará, tvrdá, jak si hrdá, či statečná - tak i pro tebe čím déle to trvá, tím to více srdce trhá.
Naděje, že by to mohlo být alespoň z polovic jako dřív je někde v žáru. Jakoby ta neděje usnula. Snažím se to přichutit úsměvem, ale přijde mi, že se mě spíše snažíš ptát ,,PROČ". ( ? ) Protože lidi se neloučí bez významu. Nebylo k tomu jediné rovná se, nic a víš to! Co se stalo? Madam fantazie mi vygumovala všechny ty nápady, jak k tobě.
Promiň mi ty slova, ty si za to vážně ( NE )Mohla.
Žádné komentáře:
Okomentovat