,,Přeji si...", ze vzteklosti jsem křičela, co vše bych potřebovala, aniž bych si uvědomila, jak cenné slovo to je. Mnozí z nás tyto slova říkají, a zcela jsou si jistí, že to znamená ,,něco chtít"...ovšem, že ano, ale se zamyšlením, jak moc to potřebuji, a jak moc silný tento chtíč je.
Z mého pohledu jsem si vždy ,,přála" úplné nesmysly, které jsem považovala za ,,velkou váhu", a pro mě potřebný bod k životu. Nepobírala jsem, že chci ,,capiny". Myslela jsem si, výhradně jsem si byla jistá, že tyto záležitosti potřebuji k tomu, abych přežila, abych to měla, protože v dnešní době by ,,nedostatek" šel do fádních výtek. Nemít to, co všichni považují za nutné? - Výborný mobilní telefon, spousta peněz, velký barák, moderní modu, aneb báječný outfit, a ,,sprostou" pověst holky s cigaretou v puse a mini sukní. Kdyby to šlo, tak zmáčknu delete, a tyhle tužby druhých smažu takřka z databáze.
Vlastně dumám nad tím, jak přesně vyjádřit mé myšlení a zarýsované slova v paměti. Nenacházím slova, ani nápad, jak to zformulovat. Vyjmula jsem všechnu bolest, kterou jsem vnesla nahoru hvězdám. Jednoho dne jsem byla už nějakým způsobem ,,zoufalá". Jako každý večer se dívám na nebe, kde jsou skoro každým dnem hvězdy, tak jsem nevynechala ani ,,tento" den. Mé oči byly ve chvilku skleněné, protože na ně dolehla bolest od srdce, která mě tak neskutečně tlačila, že jsem jen cítila, jak mi stékají slzy po tváři a já si klekla a tak hrozně prosila, aby se mi splnilo to, co bych chtěla. To, za co bojuji celý rok a tři čtvrtě. Kvůli čemu se trápím, kvůli čemu se směji. Myslela jsem si, že jsem neviditelná, ale to není nikdo z nás, protože jsem se snažila v ten moment, kdy jsem viděla záře na nebi vyčkat na hvězdu, která mi svítí blíž a blíž. Zamyslela jsem se, a přemýšlela nad všemi klady i zápory. Možná marně, možná ne. Když si položím otázku, zda je mi tato věc k prospěchu, nebo je to jen bizarní dychtění, jako spousta věcí, které jsem dříve považovala za důležité, tak jsem si jistá, že odpověď je jasná. Je to má chtivost, kterou považuji pro můj život jako důležitý bod. Zavřela jsem oči, a snažila se vnímat energii, kterou potřebuji, abych ,,přání" mohla cítit srdcem a dokázat sama sobě, že to má pro mě opravdu velkou smyslnost, kterou pro život potřebuji. Z čeho se mohu učit, za co bojovat, za kým stát a proč tu být. Mým předpokladem byl cit pro ,,víru", a jen s tou toho dokážeme mnoho.
Vyprosila jsem si spoustu věcí, ale pochopila jsem, že tyto věci nepotřebuji a nedodávají mi úsměv na rtech. Je to jen chvilková radost, která časem odezní a já budu požadovat něco jiného, dalšího co si ,,vydupu". To, co si mohu opravdu přát je hvězda, která každému z nás svítí a čeká na správný čas, kdo z nás jí vyvolá, pro opravdovou potřebu. Pochopila jsem, že ostatní ,,koniny" nepotřebuji, protože nemám to nejdůležitější. Nemám u sebe to, co za mohu plakat, smát se, bojovat a pro co žít.
Protože když vám někdo vleze do srdce, tak vám vzal ,,cit", a celou tu hvězdičku.
Z mého pohledu jsem si vždy ,,přála" úplné nesmysly, které jsem považovala za ,,velkou váhu", a pro mě potřebný bod k životu. Nepobírala jsem, že chci ,,capiny". Myslela jsem si, výhradně jsem si byla jistá, že tyto záležitosti potřebuji k tomu, abych přežila, abych to měla, protože v dnešní době by ,,nedostatek" šel do fádních výtek. Nemít to, co všichni považují za nutné? - Výborný mobilní telefon, spousta peněz, velký barák, moderní modu, aneb báječný outfit, a ,,sprostou" pověst holky s cigaretou v puse a mini sukní. Kdyby to šlo, tak zmáčknu delete, a tyhle tužby druhých smažu takřka z databáze.
Vlastně dumám nad tím, jak přesně vyjádřit mé myšlení a zarýsované slova v paměti. Nenacházím slova, ani nápad, jak to zformulovat. Vyjmula jsem všechnu bolest, kterou jsem vnesla nahoru hvězdám. Jednoho dne jsem byla už nějakým způsobem ,,zoufalá". Jako každý večer se dívám na nebe, kde jsou skoro každým dnem hvězdy, tak jsem nevynechala ani ,,tento" den. Mé oči byly ve chvilku skleněné, protože na ně dolehla bolest od srdce, která mě tak neskutečně tlačila, že jsem jen cítila, jak mi stékají slzy po tváři a já si klekla a tak hrozně prosila, aby se mi splnilo to, co bych chtěla. To, za co bojuji celý rok a tři čtvrtě. Kvůli čemu se trápím, kvůli čemu se směji. Myslela jsem si, že jsem neviditelná, ale to není nikdo z nás, protože jsem se snažila v ten moment, kdy jsem viděla záře na nebi vyčkat na hvězdu, která mi svítí blíž a blíž. Zamyslela jsem se, a přemýšlela nad všemi klady i zápory. Možná marně, možná ne. Když si položím otázku, zda je mi tato věc k prospěchu, nebo je to jen bizarní dychtění, jako spousta věcí, které jsem dříve považovala za důležité, tak jsem si jistá, že odpověď je jasná. Je to má chtivost, kterou považuji pro můj život jako důležitý bod. Zavřela jsem oči, a snažila se vnímat energii, kterou potřebuji, abych ,,přání" mohla cítit srdcem a dokázat sama sobě, že to má pro mě opravdu velkou smyslnost, kterou pro život potřebuji. Z čeho se mohu učit, za co bojovat, za kým stát a proč tu být. Mým předpokladem byl cit pro ,,víru", a jen s tou toho dokážeme mnoho.
Vyprosila jsem si spoustu věcí, ale pochopila jsem, že tyto věci nepotřebuji a nedodávají mi úsměv na rtech. Je to jen chvilková radost, která časem odezní a já budu požadovat něco jiného, dalšího co si ,,vydupu". To, co si mohu opravdu přát je hvězda, která každému z nás svítí a čeká na správný čas, kdo z nás jí vyvolá, pro opravdovou potřebu. Pochopila jsem, že ostatní ,,koniny" nepotřebuji, protože nemám to nejdůležitější. Nemám u sebe to, co za mohu plakat, smát se, bojovat a pro co žít.
Protože když vám někdo vleze do srdce, tak vám vzal ,,cit", a celou tu hvězdičku.
Ani nevím, zda toto psaní je k pochopení. Seděla jsem, a přemýšlela nad tím, jakou hodnotu má slovo ,,přát si". Pro každého jinou. Jen málokdo pochopí, co to slovo opravdu znamená...
Žádné komentáře:
Okomentovat