Moji milí,
můj středeční volný čas obnáší pocity samoty a chladu. Ani nevím, jak přesně to pojmout. Zapla jsem si píseň o které chci vlastně psát. Slyším hrát tony piána, které upozorňují na připomění situace, kterou mi celý song připomíná.
Vždy když si poslechnu tu krásnou melodii a slyším každé slovo, tak je mi do breku. Jde o píseň ,,Hranice nás dvou". Každý z nás má každou písničku spojenou s určitou situací. To jsem si také myslela, dokud jsem opravdu nepoznala vychytávku, která se mi vryla jak do situace, tak do srdce. Při každém spuštění je zpátky v myšlenkách to, co bylo. Vše se vám objeví, jako obraz.
Léto 2017 pro mě bylo něčím naučným i zabíjícím. Nemohu říct, že mě posílilo. Spíše jsem si uvědomila, že není na čase věci odkládat, ale opravdu o ně bojovat. Naučila jsem se mít strach o někoho a udělat cokoliv za chvíli spatření. Spoustu dalších věcí. Jsem dospělejší. Odehrávala se v mém životě situace, která pro mě byla nezvladatelná a nepochopitelná. Motala jsem se v myšlenkách. Přiznám to, byla jsem z toho na zhroucení a pocitově jsem utíkala snad od všeho. Také se to na mě slušně podepsalo. Myslela jsem si, že co jsem zažila před lety bylo nejtěžší a nikdy to nic nenahradí. Bohužel, byla to příprava na to, abych se probojovala tou cestou, po které jsem celé léto až do listopadu šla. ,,Zmizela si asi pryč někam daleko. Zkoušel jsem ti volat, ale nebereš telefon. Ano přiznám to, jsem z toho naměkko. Je to úplně stejný, jako spadnout na beton." Nechci psát přesně o co šlo, protože je to přeci jenom mé soukromí, je to pro mě stále těžké. Sama ani nevím, co se to v mém životě poslední dva roky děje. Všechno mi do sebe zapadá jako puzzle a bůh vyslyší každé mé přání. Vyčítala jsem si vinu za to, že mi odešel člověk, který pro mě byl Anděl a spadl na dno, a já si vyčítala, že jsem zapálila všechno a zabíjela Anděla. Tak hrozně mě trápilo to, když si brečela. Věděla si, že mě to ničilo. Všechno tohle jsem zaháněla pitím, nejezením a kouřením jedné cigarety za druhou. Bila jsem do stěny, o kterou jsem se jen opírala a brečela po tajmu, aby mě nikdo neviděl zničenou. Věděla jsem, že by to nikdo nepochopil. Byla jsem v koncích a napadalo mě to nejhorší, ale pořád jsem se snažila být silná - kvůli tobě. Ikdyž jsem kladla na srdce spoustu otázek - Jaké to bude až se vrátíš. Vrátíš se vůbec?" Tolik jsem se všeho bála a nevěděla jsem kde jsi, jak se máš, jestli jsi v pořádku, co ti je, a nejsi na nic sama? Snažila jsem si namluvit, že máš oporu, ale nelhala jsem si. Seděla jsem v koutě a chtěla tě aspoň vidět.
Říkala jsem si, jak moc jsem tě i sebe zklamala a snažila jsem se tu pro tebe být, když jsem věděla, že jsi sama. Ale měla si ty své hranice a pořád pocitově utíkala a já si vyčítala, že jsem to tolikrát zkazila a asi ti zklamala. Dokázala jsem pochopit tvou situaci i ten strach. Celý ten ,,vztah" ležel v troskách a ani jedna nevěděla, co dělat.
Lidi, vím, že se vám to zdá bizarní, ale ta bolest a to vše se nedá popsat. Já to mám před očima pořád a nemohu zapomenout.
Jestli si to čteš i TY - Jsem tu stále a napořád budu. Nedokážu tě ze svého srdce vyndat a potřebuji tě každý den. Já vím, tohle pouto je hrozně nefér. Ale jsme silný, jsme dvě.
Děkuji všem, kteří si mé články stále čtete a baví vás, co jsem za svůj život zažila. Vlastně ,,Co se v mém životě děje." Celý ho mám před sebou, a jsem vyděšená, co ještě přijde. Miluji Vás. Držte se 💞 h
