Láska je zločin a já jsem odsouzená.

      Bereš mi dech a já stále píšu tvé jméno do mého srdce a na tento list papíru přenáším slova, pro tebe. Už po několikáté se snažím psát - nemohu říct eseje, ani básně - prostě řádky pro tebe, jen tak. Nevím, jestli někdy mé články čteš, jestli ano, usmívám se. Nemůžeš se na mě zlobit, že píšu na svůj ,,blog" články o ,,lásce", které si vždy spojím s tebou, je to už taková spojka. Jestli se zlobíš, nech toho a radši se usměj. Nikdo neví o koho jde, nikdo to nevidí - jen ty a já. Už po několikáté si myslím, že to není terapie, ani nějaký kurz. Můžeš se mě ptát, co všechno cítím a já ti odpovím, ale předtím si to zapíšu sem. Prsty se klepou, jako kdybych psala maturitní zkoušku, možná víc? Tak jo, to, že tě miluji se ví. A jestli je láska k tobě zločin, tak jsem vinná a chci být odsouzená. Kvůli tobě to chci. Chci kvůli tobě být lepší, lepší než jsem bývala. Díky tobě jsem se změnila, aniž bych věděla, jak. Díky za to ,,zlato", mám tě ráda. Na povrch vypadáš nevinně, nádherná s úsměvem bohyně. Jsi můj živý obraz, který jednou zůstane vzpomínkou. Jsi zář hvězdy, víc než to. Dvě rozdílné duše, které si jsou opačným pulsem magnetu. Kdybych měla vypsat co vše pro mě jsi, tak hledej v téhle větě. Jsi mé slunce v deštivých dnech, jsi můj steh. Shrnu to, přečetla jsi to správně - jsi mi VŠÍM. S tebou se směju, pro tebe brečím. Bez tebe nedokážu rovně stát a z tvých očí se mi hlava točí. Vzpomínáš na začátky? Haha, to už tady také bylo - a určitě sama víš. Vždy jsem se bála dne, kdy to vše skončí, možná to přišlo? Myslela jsem si, že vše co přijde ,,zvládneme", abyses nebála ničeho, jsem tady. A od začátku s riskem jsem si říkala ,,Až přijde čas, nechám tě jít", ale kvůli tobě jsem tady chtěla zůstat.  Je to tady, ,,naše" lampy zhasínají, ale blikají - nadějně. To zní jako nějaké drama, v kterém nenacházím rýmy. Snažím se nad tím mít alespoň nadhled, ale to spojení nějak nehledám, nemohu ho spatřit. Jestli mám být upřímná, tak přemýšlím, jaké by to bylo, jaké to mohlo být, to už je jedno. Nevěděla a ani jsem netušila, že by to bylo takový, jako do teď. Kolik síly mě to bude stát, ale nelituji žádné slzy, ani žádného úsměvu. Víš proč? Protože je to vzpomínkou a tou vzpomínkou jsi ty. Ta perfektní, vyjímečná. Zřejmě tu je druhá kolej, na kterou bych měla vykročit a jít jinou cestou, bez tebe. OK. Tohle nechce žádnou terapii, jen je to skrýš. Jen přišel vítr, a vše nám odfoukal. Buďme obě soudní a řekněme si, že hádky jsou součástí a ty nadávky, lži nemají váhu. Touha k tobě, tak proč bych se měla v tvé blízkosti bát? Do teď bylo jasné, za čím se ženu a věděla jsem, co chci a vím to do teď, milá.... V téhle nepřízni chci stále hrát. Tyhle okolnosti se do teď lemovaly, ale cítíš v téhle situaci souznění? Možná v nás dříme strach, hádám, že to ani jedna nechtěla. Je síla jít dál? Zdání klame. Večer si o tobě nechávám zdát a ikdyby dávaly na výběr z tisíce, nevyberu si jinou. To mi napovídá k tomu, že tě vídám ve dne i v mých snech. Neboj se ničeho, tak nahoď úsměv. ,,Naše" opona se pomalu zavírá a vše okolo zhřím. - Stovky chyb. Ty všechny střepy, jsem se snažila slepit zpět, ale zbylo jen zarámované story. Vím, že i ty máš city, které nedáváš vždy ven. Mám vážně divný pocity, které ve mě opravdu hoří. Asi nám spíš nepřály hvězdy, spíše mě. Ale i přes to VŠECHNO tě mám stále ráda. Asi jsem se spletla, protože už nevím, kde tě najít a možná tímto přecházím na druhou kolej....protože tímto už jen bloudím.

    Vážení čtenáři, nevím, zda jsem tímto článkem chtěla něco napsat, spíše mi fantazií lítaly slova a pocity, které jsem opět chtěla přepsat sem. A koho to vlastně zajímá? Myslím, že lásku prožívá mnoho z nás, tak BOJUJTE do posledních sil. Protože tohle je jen další případ. Mnoho mých článku se stahuje právě na lásku, ale vždy se každý zařadí na něco, co ho naplní a u mě je to právě ono. Jak sami víte - i spousta mých citátů je mířeno právě na lásku a na člověka, který je pro mě perfektní, a všechny mé citáty najdete právě na mém zdejším blogu. Tak se mějte krásně, protože tohle je možná jen kýče...

     To je přesně, oč jde, vážení - Nikdy se nikoho neptejte, proč zrovna ,,On/a" - my si to nevymyslely, to si naše srdce našlo protějšek.

Mějte se krásně. Vaše - D.R.H💋

Slova ,,víry" pro tebe.

    Jak uvést tenhle cíl začáteční verzí? Oběma si myslím, že nám slzy lemují obličej. Každé z nás kvůli něčemu jinému, ale obě sedíme s hlavou v dlaních a do ní nám stéká řasenka, která zkrápí hnědé stíny. Oči napuchlé, plné bolesti, že už ani dech nestačí k tomu, abychom ten zármutek ze sebe dostaly. Každá se píchla o jiný trn růže, ale přitom je tam naše spojka - jako vždy. Možná to tak cítím jen já, možná jsem jen oslepená. Možná obě bloudíme, a nenacházíme cestu. Vidíme jen panoráma. Jak snadné napsat, že je dobré si představovat to krásné a za tím si jít, protože bolest odezní. Vlastně to není, až tak snadné. Píšu to, jako bych zvedala těžký kámen. Ten který mám hozený v srdci.
   Chtěla bych nějaké znamení, že jsi v pořádku. Chtěla bych potkat poklad - tebe. Tu usměvavou, krásnou Princeznu. Bohužel, viděla jsem Anděla se zlámanými křídly. Tohle pro mě není fádní, a nechci to rozhodně obcházet, nechci to nechat bez povšimnutí. Pocit bezmoci, a strach o tebe je peklo. Záleží mi na tobě, a chtěla bych tě vyslechnout, vcítit se do tebe, a najít řešení. Vždyť to přeci nestojí nic. Přijmi prosím můj cit, mou starost. Zkus mi dát šanci, nic neztratíš.
   Člověk v životě pozná výhru, ale i prohru. Vždy je to boj, který dotyčného bortí. Vždy jsem měla pro druhé pochopení, protože jsem sama byla ztracená a zmatená a styděla se za své činy, a zármutek. Pochopila jsem, že je důležité pochopit sebe samotnou a čelit všemu z čeho mám strach. Jen tak pochopím ostatní a spoustu dalších věcí. Vše co se děje v životě není nad stud, protože se to ,,děje", takže je to reálné a člověk by se stydět neměl. A věřte mi, že tohle není lehké napsat. Není to lehké, protože je to složité přijmout, a poté konat. Člověk plný bolesti chce jít na růžovou cestu, ale je to s plno překážkami, a to dá zabrat na psychiku, a na spoustu dalších věcí. Spousta lidí mi říká, že jsem mladá, a nic o ,,starostech a bolesti" nevím, ale to je omyl. Je jedno, kolik dotyčnému je. Každý si mohl prožít něco jiného, a je ,,fuk", jestli je to v 20, nebo třeba v 50letech. Když se osud zvrkne, tak splane mnoha událostí, kterým opravdu čelit nejde. Všechny pocity, emoce nás střílí a tlačí na srdce. Tohle všechno znám. Vždy jsem před vším utíkala do kouta, a bála se tomu postavit a stoupnout si k novým dveřím. Bála jsem se odemknout zámek a začít něco nového a staré dveře nechat shořet. Nemohla jsem, protože ve mě něco plálo. Byla to vzpomínka - nedořešený problém. Byla jsem zmatená, a myslela si, že vše odejde samo. Bohužel, každý z nás si tvoří svou story, ke které občas hvězdy nepřejí a přimotá se kotrmelo, aniž bychom o to stály. Je to zkouška, je to poslání začít něco nového. Když jsem se v tom utápěla, bylo to mnohem horší. Nic se nehýbalo a stála jsem před kopcem. Uzamkla jsem se na tolik do sebe, že jsem byla pandořina skřínka. Večer mé tělo šlo ze strany na stranu a pokaždé si mlj mozek uvědomil, co se vlastně děje. První myšlenka ráno byl můj hlavní fakt bolesti. Dokázala jsem se rozbrečet kdekoliv, kdykoliv. Padala jsem takřka do tmy.
  Chtíč je pochopit, že čas utíká rychle, a chtíc popadnout ten klíč, kdy jsem si uvědomila, že je nejdůležitější mít oporu. Nebýt na nic sám. To je to nejhorší. Myslela jsem si, že vše zvládnu sama, ale bohužel v nouzi to tak rozhodně není. To jen ,,depka" ti pomáhá....do pekla! Nechala jsem si podat pomocnou ruku, a to jsem se bála. Bála jsem se výsměchu. Bála jsem se prohry. Bála jsem se otravování. Bála jsem se nedůvěry. Tohle je dobré odbourat a vidět před očima, že se člověk jinak nenabízí. Pochop, že ti ruku podávám a dávám ti celou mou důvěru a pochopení. Vím, že tě tento obsah asi nechytí, ale je to jen pár bodů, které mohou spasit spousta činů. Mnozí z nás se umějí skvěle vymlouvat, ale víme, jak se zpívá, že jsme zvyklí na zlo. Já jsem slýchala, že nemusím znát důvod proč se svěřit, ale hlavně vidět duši dotyčného. Aleluuuja! Tak předně bychom neměly furt lést do temnoty a lhát sobě, protože to je duše žrout. Tloukla mi do hlavy věta -  Jsi silnější, než si sama myslíš. A to platí pro každého. Každý je silnější, než si sám myslí - ve vteřině vše zlé pomalu hasne. Schází nám pořádný kus cesty, ale cíl je blíž, než si sami myslíme.
   Nevím, zdá se dá poslat síla a slova pochopení po internetu, ale posílám ti je přímo. Jinak to nejde. Chci, aby si věděla, že při tobě stojím při každé situaci. Ať se směješ, nebo brečíš. Ať je dobře, nebo zle. Vždy ti držím ruku a jsem s tebou. Na nic nikdy nejsi sama. Jsou tu lidé, kteří tě mají rádi a stojí v řadě s pomocnou rukou. Hlavně povol svým citů, aby nebyly zamčeny. Ty si zasloužíš mnohem víc, než si myslíš. Hlavní je, naučit si věřit a bojovat sama za sebe. Neshazovat se, nepodceňovat se!
   Myslím na tebe. Věřím ti, a jsem s tebou. A ať je ,,bacil" takový, nebo makový, tak ty jsi vítěz! Slyšíš? TY!
    Často jsem se snažila pomoct ostatním, a hodně lidí mi píšete. Jsem za to neskutečná ráda, protože se ráda vžiji do vašich stran života. Chápu každého a každému se snažím poradit, vyslechnout a jít s ním ke štěstí a smíchu. Vše co si s vámi píšu nechávám jen mezi námi, a dál to nešířím. Tohle je zámek. NIKDY nenechávejte Anděla se zlomenými křídly. Nejen, že si to budete vyčítat tak neskutečně jako já, ale bude Vás to ničit, když proto nic neuděláte..