Jsi v mé slze.

  Ani nevím, jak popsat zármutek, který obklopuje mou duši - ta tlačí bolest na srdce a to vyvolává slzy, které mi pomalu stékají po tváři. V každé slze vidím tebe a bolest, která je mi dána. A rozmazaná řasenka? Ta značí mou rozzuřenou, černou duši.
  Je tak hrozně těžké vidět tě, potom všem. Možná je řešení? Možná jdou znovu slepit střepy? Nebo si jen nejsme souzení, protože stojíme každá u jiných dveří? To jsou otázky, které jsou uděleny do naší ,,story", kterou píše čas. Velí nám ďábel? A přesto cítím, že u mě stojí Anděl, který šeptá ,, Tohle není ještě závěrečná scéna." Přijde mi, že některé minuty jsou nouze. Píšu sem řádky, které se mi opakují, ale přitom se snažím vždy jen vypsat. Tyto články neslouží jako rada, či něco jiného, ale jako pouhé slzy mého srdce. Kdybych vykřičela do světa ,,Jsi to jediné co mám", tak mi to vnitřní sdělení neuleví, cítím mé pocity jako ve vězení a přitom bych ti je tak ráda řekla. Možná bys mě vyslechla, možná bys mě pochopila, možná by jsi se nesmála. Ale taky bych si tím možná nepomohla. Nevím, jak to osud myslí, ale my máme jen předložený scénář, kterým se řídíme, aniž bychom věděly, že to je souzené. Nechci se řídit jiným jízdním řádem, a jet jiným vlakem, jinou cestou. Vše to jsou jen domněnky, které omílám spousty slovy. Ale jak jinak duši ulevit?