JÁ a ŽILETKA ( SEBEPOŠKOZOVÁNÍ.)

   

    Přejíždím po mé čisté kůži ostrotou, která mi způsobuje ,,rozkoš" a červenou čáru viditelnou s červenými  vynikajícími skvrnami. Obnažuji se nad tím, jaká bolest je mi dopřávána a jak moc si to zasloužím. Do toho mi stékají slzy, které se vsakují do kapek krve. Slzy jsou odrážkou od mé bolesti a smyslnými otazníky, které mi skáčou v hlavě a hlas, který mi křičí za zády v černotě ,,Přitlač." Větší a větší vrytiny, ale mnohem větší bolest a tomu já říkám blaho. Stékání rubínově červeného proudu po celé ruce, noze a odčerpávání mé bolesti. Takhle bych to pojmula v minulosti. Přítomnost mi značí velkou cestu, abych se k minulosti nikdy nevracela, ale já jí popsat chci a to nejen z důvodu, abych o sobě přiznala ,,to" zač se stydím, nebo jak přesněji, ale hlavní příčinnou je fakt, kterým bych vám chtěla říct, že to není řešení pro ty, kteří to z vás dělají a považují to za svobodu, či dobrý pocit k vyřešení dané ,,situaci". Neberte to jako dobrý pocit svého těla. Je to lež a velký podraz.
     Nechápu a přijdu si ostychem zavřená za bránou nepřiznanosti a odsouzená za čin, který jsem tvořila a rukou si držím mou pootevřenou pusu, jak jsem tomu mohla dát dříve důvěru. Ještě, že to už zhaslo a nikdy se to snad nerozsvítí, ale v tom jsem  dominantní kazatelkou já. Přeji si jen, aby jste mě kvůli činu dříve dělaným neodsoudily, tak jak jsem to dělala já. Přála bych si pochopení, tak jak jsem si ho přála dříve.
     Když je člověk v nějaké situaci, která ho bolí a trápí, tak si vymyslí řešení, které ho bude dělat nadřazeným. Vždy je lepší vybrat si něco, co se neodkáže na něm, protože je nesmyslné ubližovat sám sobě. Ať je to nějaký sport, kreslení, či ostatní koníčky. Naopak někdo to řeší tvrdým, bezvýznamným způsobem, tak jako dříve já. Pche, vždy jsem se ze všeho se vyzpívala, ale najednou mi to nestačilo? Přišlo mi to jako odměna a né trest. Právě mé city jsem schovávala tam hluboko pod kůži a poznávala krásu, která mě vedla do propasti - a to jsem já moc dobře věděla, ale nedokázala jsem to zastavit. Bylo mi to něčím uznávané.
     Vše to začalo kružítkem, které se proměnilo v žiletku, a ta v cigaretu. Ze začátku jsem nebyla taková ,,borka", abych hned vzala žiletku a vlastně mě to ani nenapadlo si ubližovat něčím ostřejším. Kružítko mi stačilo k tomu, abych si udělala hezky, potrestala se a vymazala zpětné, špatné hodiny. Ovšem žádné jizvy nebyly, a už vůbec ne taková bolest, kterou jsem později více a více potřebovala, protože pro mě kružítko nemělo takové pochopení, jako později žiletka. Sama jsem později věděla, že mi právě geometrická pomůcka nestačí a že musím sáhnout po něčem mnohem ,,větším". Nejlepší kamarádkou se mi stala právě ona ( žiletka ), která se leskla svou stříbrnou barvou a viděla jsem nabroušené strany, které mě svým ,,šarmem" přitahovaly. Ze začátku to byly nevinné čárky, které se změnily v hluboké otevřené rány. Vzorce, jména, písmenka, číslice či obyčejné čáry. To je ono, co jsem na svém těle s úsměvem a slzou v oku vyrývala. Myslela jsem si, že ,,období", které jsem prožívala je pro mě tímto vysvobozující, ale sama jsem v hloubi duše věděla, že to je akorát výmluva a později závislost. Břitvu jsem nosila v peněžence, kdyby ,,náhodou". Měla jsem jich několik - od..... až po.... Od té doby jsem byla mnohem víc citlivější a vyhledávala jsem bolest, jen abych se mohla sebe dotknout. Obyčejné nedorozumění, nebo nepovedená věc, hned mě to skolilo. Hlavní příčina tohoto šla najednou stranou a ztratila se mezi obyčejnostmi, které jsem taktéž považovala za útěk a mojí prohru. Samozřejmě jsem zjistila, nebo spíše byla jsem si vědoma, že to není už sem - tam nějaký ten ,,řezanec", kvůli těžkosti situace, ale že je to závislost, která se zvyšuje a dostává na ,,řezáníčko" několikrát denně a klepání rukou, že ,,to nemám". Najednou všechny okolnosti přibývaly a já cítila strast a vše ztrácelo cenu. Musela jsem nosit dlouhé rukávy, a to především doma, aby se nic neprovalilo. Já byla o to více uzavřenější, a necítila se svěřovat někomu, když jsem mohla právě ,,tomuto hnusu".
      Doma to ovšem prasklo a já byla za ,,psychopata". Každodenní kontrolování rukou, mě nepřivádělo k šílenství, protože jsem byla dost hloupá na to, abych si vymyslela jiné místa pro početí - Nohy, ramena, podbřišek, břicho a sem tam nevinná čára na tvář. Po čase to doma přešlo a já se mohla věnovat zápěstí, na kterém se hojily rány, ale mě to nevadilo, mohla jsem být dořezaná jakkoliv, a místo jsem si vždy našla. Teplá voda mě pálila, ale nějak mě to nedostávalo do kolen. Možná spíše sekundou mrazu po zádech? Spíše jsem tím putovala do nebe. Každé ráno bylo těžší a bolestivé vstávání, či dotýkání bolestných ran. Moje závislost se zvýšila o to více a potřebovala jsem to všude, a to dokonce i ve škole ( Wc, či vyučovací hodina). Dokázalo mě srazit opravdu cokoliv, a já si k tomu našla možnost, jen abych mohla. Sama jsem si už postupem ubíhání ručiček na hodinách uvědomovala, že na tom lpím a nevím, co dělat. Sama si neporadím a ve všem se ztrácím. Pomáhaly mi kamarádky a dvě učitelky ze školy, které mi kontrolovaly taktéž ruce a občas po mě chtěly i ostatní části těla. Já se vymlouvala a tímto odpověď byla jasná. Kladena otázka od ostatních ,,Co když se zabiješ, nemáš z toho strach?" - Otázka, kterou jsem si nekladlá já, ale ostatní, protože já nad tím ani nepomyslela. A měly pravdu, co když přitlačím ? Několikrát mi bylo navrženo, nebo spíše vyhroženo, že se tím půjdu léčit, ale já měla strach. Nejhorší na tom bylo, že né z toho léčení a jiného prostředí a celkově být mezi lidmi, kteří tuto péči potřebují, ale z toho, že to už nebudu moct dělat a tím spíše se zblázním. Chodila jsem prozatím k psychologům, kterým jsem nedůvěřovala a nechtěla si s nimi povídat o mém ,,problému". Navštívila jsem i psychiatra, ale o tom dodnes nikdo moc neví. - Teď všichni. Nic se nehlo, spíše zvýšilo k způsobu vynaleznout něco jiného. Ztrácela jsem nad tím vším a nad sebou kontrolu.
      Jak čas plynul, chtěla jsem tomu říct sbohem sama, ale jakoby mi břitvička říkala ,,Kdo tě bude dělat šťastnou, když to nebudu já?" , a to jsem nemohla absolutně strávit. Slibovala mi, že bude můj strážce a já jí dala důvěru a velkou výhru, že mě dokáže uvolnit. Říkala, že bude střežit nejen mě, ale i můj stav. Neovládala jsem to, nebylo mi pomoci. Nerozdýchala jsem, že mi to nestačí a nechápala jsem - přitom jsem si bolest dopřávala opravdu obrovskou a jizvy jak se hojily, zanechávaly bílé čárky, které se proměnily ve vzpomínku.
     Bingo! Mám to! Vítej - cigareto! Cítit teplo a pálení kůže. Trošku jsem cukla, ale potom se nadechla a opřela se do toho. A začal další průser, to byl můj konec, věděla jsem, že tímto nemířím k otevřeným dveřím štěstí, ale do pekla. Několik plamínků mi udělalo na kůži ,,díry", které každým dnem hnisaly a já se bála, že přijdu o ruku. Prohlubovalo se to a já to dělala nadále a to jsem nepřestala ani s tou žiletkou. Dopřávala jsem si obojí. Možná mi to už konečně stačilo, kdo ví? Když tohle píšu, tak moje srdce zvrací, když vidí tohle v akci, tuhle mojí minulostní story, to jsem byla tak ubohá? Tak trapná? ANO, BYLA!  Měla jsem pomotanou hlavu a nepřipouštím si, že mi tohle říkalo ,,Ukážu ti lepší svět", teď klopím hlavu, věřte mi. Není jednoduché zavzpomínat a napsat story - nejtěžší je zveřejnit vše, co jste prožívaly a obavy, co si budete myslet. Myslete si cokoliv, neovlivním to.
      Nenáviděla jsem tupé strany! Jezdila jsem s nimi sem a tam. To bylo pro mě peklo pekloucí! Na druhou stranu by to byl dobrý krok k tomu, skoncovat to! Koupila jsem si nové a užívala si blaženost lesknoty a ostroty hrotů, ach! Kráčela jsem dál a sdílela ty emoce.... Při koupi nových jsem si vždy dávala pozor na stav žiletky, který byl opravdu ostrý. Věděla jsem, že to není sranda a je to nebezpečné - bylo to dle pocitu. Často jsem si s ní povídala a sdělovala ,, za co vlastně" , brečela jsem a vylívala si srdíčko plechu.
     Občas se mi minula myšlenka, že bych se mohla mlátit rukou o zeď abych dovršila být méně nervozní. Stěna mi nabízela modřiny na ruce a nateklé klouby. Nebrala jsem to jako výzvu, nebo drsnost pro mě samotnou, ale jako nové cítění jiné a docela příjemné bolesti, která mi přiváděla slast. S tím jsem skoncovala mnohem dříve, ale pronásledovalo mě to tedy pekelně dlouhou dobu.Do teď mám s tím menší problémy. Tohle nebylo správné!
     Do veřejnosti se to proupuklo, protože se to vše neutají a já byla král, který kašlal na to, jestli to někdo ve škole vidí. Lidi mi říkaly, že jsem psychopat a blázen spojený s emařkou. V hloubi duše mě to ničilo a uráželo, ale i tak jsem s tím nehla a nepřetočila list k lepšímu.
     Jak plynul čas, přišla záliba, která mi hrozně pomohla. Hodiny zpěvu, vystoupení a celkové objevení hlasu. Už jsem to nebrala jako maličkost, ale jako dobrý cíl. Tím to postupem času odcházelo, protože jsem na to neměla čas a byla jsem plná úsměvů. Občas jsem si do sebe řízla, nebo típla cígo, ale né dennodenně 3-4x. Byly dny, kdy jsem to dělala více, kdy méně. Absolutně jsem si nehlídala rozvrh na otevření kůže a byla jsem méně nervozní. Křičela, že budu jenom její a ničí jiná, ale postupem času jsem si uvědomovala, že nechci, aby ze mě zrovna ona vyrážela pocity, protože jsem za ní neviděla ani kousek pravdy, ale jen samou lež, a lež a lež!
     Co se týče letní sezony, tak ta byla horší, nemohla jsem si ,,kreslit" na viditelných místech a proto jsem to jistila břichem, s kterým to ne vždy bylo jednoduché. Když jsem chtěla jít na bazén, nemohla jsem. Radši jsem trpěla.Všechny jizvičky mi na sluníčku vynikly a všichni se ptaly ,, Z čeho to máš?" - Nebylo jednoduché to vysvětlovat a mou tendencí a řešením bylo to zakecat, pak nastala pravda odpovědí ,,Neměla jsem lehké období", někteří zakroutily očima, že jsem blázen a někteří o tom chtěly mluvit a podaly mi ruku, že mě chápou. Nevím, jestli je to správný vyjádření ,,chápou, spíše pomohou. Myslela jsem si, že se jizvy ,,opálí" a vrátí na původní stádium, ale některé zůstaly. A to do dneška.
      Hvězdy mi říkaly vzpamatuj se ( ! ) a má závislost na ,,tomoto" pomalu odešla z odchodem ze základní školy. Nastala střední a někdy se to ještě objevilo. Stále jsem od ní  občas slyšela hlas ,, Bojím se co děláš, když se nedívám a žárlím." . Všechno chtělo svůj čas a já řekla žiletce poslední slova ,,Občas si to přeháněla, ale měla si svůj význam. Nemáš v sobě ani kousek pravdy a prohrála si na plné čáře. Motala si mi hlavu a proto ti dávám nevěru." - Sbohem jsem jí říct přesto nemohla, protože k ženské patří, nebo snad né 😆😉? Občas mě potrestá a kousne za to, že jí podvádím a nevěnuji se jí, ale její hrot už nepatří mé hloubce. Neříkám a nebudu lhát sama sobě, že bych z toho byla úplně venku, ale někdy tu ,,chuť" mám, ale vím, že začnu a už zase neskončím a ačkoliv mě pronásleduje ,,podobný problém" kvůli čemu jsem se jí svěřila, tak tím už kráčet nechci. Nechci s ní mít žádné pouto a žádné kořeny... Jsem přeci ,,Dominantní kazatelkou". Už nechci stát na rozcestí, chci aby tohle ,,sbohem" bylo věčné.
    Musím se přiznat, a myslím, že je to celkem smyslné a jasné, že mi hodně pomáhala právě výchovná poradkyně ( o které jsem psala v článku ) , která při mě stála při každé situaci a nemusela jsem se jí bát říct slova, kvůli čemu a jak co dělám. Její síla mi velmi pomohla, bez ní bych to vzdala a byla hodně slabá. Ona mě dokázala povzbudit a vždy zvednout nahoru. Takže jestli tohle čtete, DĚKUJI VÁM 💓 
    Jako ubohost beru lidi - ,,děti", které to dělají jen proto, protože se jim to líbí a nebo na sebe chtějí nějakým způsobem upozornit. Upozorňujte jakkoliv, jen né takhle. Věřte, že je zo ubohý se tím jakkoliv vychloubat, či se brát za královny světa. Tohle neztrpím a přijde mi to jako dost přehnané a nedomyšlené. Co se vám líbí? NIC! 
     Teď sedím a dívám se na lesklé, vystouplé, široké jizvy, které mi jsou vzpomínkou a velkou slzou. Vím, že jizvy mi nikdy nezmizí a vždy se mnou budou a s nimi i spousta otázek od okolí. Žiji s nimi a oni mi značí i to, že už bych to v životě ,,asi" nedokázala. Teď vím, že to ,,asi" nemám zapotřebí ubližovat sama sobě a obviňovat se za vše okolo. Teď vím, že v blízkosti tohoto se nebudu už nikdy cítit dobře. A to platí i pro vás. Nejdůležitější je mít přátelé, kteří vás podrží při každé situaci a VĚŘTE, že se dají okolnosti řešit i jinou a lepší cestou, než si sám sobě ubližovat. Je to hloupost a nejhorší krok k (NE)úspěchu. Jsou to kroky dozadu, které né vždy vzít zpátky... Může to být konec, u kterého už nikdy nenajdete začátek. Tohle je černota v které nenajdete ani kousek pravdy. Není to fráze, ale velký cit. Tohle vás táhne ke dnu a vy se ztrácíte. Nikdo z vás nezapomínejte, že jste silnější víc, než si sami myslíte a brzy poznáte výhru. Tak se zvedni a nepadej níž!
     Mířilo to ke zkáze a neznačilo to cestu ke snu, ale ke dnu. Vždy jsem si přála mít vzpomínky jen na to dobré a špatné vymazat, ale názor měním. A víte proč? Protože minulost a k ní i špatné věci jsou JÁ a i přes ty všechny zmatky to beru a vzpomínám se slzou v oku na ty šrámy.

 Chtěla bych poděkovat mým kamarádkám a třídní učitelce společně s výchovnou poradkyní ( o které jsem psala článek ) , že při mě stály a snažily se mě držet a tohle odbourat. DÍKY vám jsem to zvládla. 💓