Nedočkavost, kvůli tvému JÁ.

  Znáte všichni ten pocit, když se nemůžete dočkat něčeho, a myslíte na to celý den, celou noc a tak pekelně pomalu to utíká, že počítáte každou minutu, která uběhne na hodinách? Bingooo!
   Čekala jsem 15dní! 15dní jsem plakala po nocích. 15dní jsem měla šílený strach. 15dní jsem skoro nic nevěděla. 15dní jsem přemýšlela. 15dní jsem odpočítávala dny, hodiny, minuty. 15dní jsem na tebe myslela, a nemohla se tě dočkat. Teď mi zbývá pár hodin a budu se znovu utápět v tvých krásných očích. Doufám, že nepřijde opuštění. Doufám, že tvou slzu v oku, nenahradí zapomnění. Mou určitě ne. Víš na co myslím? Jsi to TY. Bolest je mi svědkem. A fakt nevím v čem hledat spásu. Sepnu všechny mé pocity a oni zahlásají - Nevzdávej se. I přes to všechno, jak jsou potrhané. Vidím tě všude - v kaluži, kolem mě, na místech, kde jsme se potkávaly, VŠUDE.
  Mlčky brouzdám v myšlenkách a vzpomínám na tebe, na naše časy. Těším se, až tě spatřím, ale bojím se, co to semnou udělá.
  Hledám tvojí tvář. Hvězdo, musíš někde zářit. A já tě musím najít. Přes srdce žal projít. Nevzdávám se šance, dokud můžu růži zalít. Nepřestanu věřit, dokud mohu ještě dýchat. Mlčenlivá pýcha prý přechází pád. Co se stane, má se stát...
   M I L U J I    T Ě!

Bouřka citů.

  Teď kout je můj přítel a alkohol spláchne zítřek. To je přesně pocit, který se ve mě mísí. Sedím sama doma na posteli, poslouchám písničky a pozoruji za oknem, jak velký slejvák s bouřkou je. V ten moment mě popadne, že se vlastně za mě vzteká a pláče obloha, kde se občas objeví ,,světlo", v kterém vidím naše krásné vzpomínky. Pláče, vzteká se - A to pořádně! Přesně tak moc mě bolí. A to jen, protože nedokážu snést, když jsi otočená zády. Nejde mi do hlavy, že by to celé mělo skončit a marně doufám, že se vrátí náš úsměv. Bojím se, že postupně každý den předem vzdávám. Scénáře, které mi běhají v hlavě jen proto, protože je počasí do pekla a k tomu nějaká ta ,,náladička".
    Chybí mi tvůj smích, a pocit, že jsem ti ho vykouzlila já. Chtěla bych ti říct, aby ses mi vrátila zpátky. Vzkázala jsem ti několik slov, vět, pocitů, napsala několik dopisů, ale můj problém, že mi chybí hodiny, v kterých tiká minulé období, kde jsem si nevážila toho, že tu jsi. Jenomže všechny ty hádky, jakoby najednou nebyly nic. Vždy jsem se bála, že tě ztratím....
    Procházím místa všude tě hledám, a tam kde jsme stály, na tebe čekám. Vím, že jsem se chovala, jak blbec a vše jsem to projevila mými gesty, činy, které jsem dělala. Je pozdě, ale ,,blokují" se mi myšlenky, jak jsem to měla udělat. Projíždím vzpomínky, které mi vše vrací zpátky. Nechala jsem každou z nás samotnou na půlce cesty. Měla jsem ti to dokazovat více. Jsi to jediné, co mám, ale teď už to nejde vrátit.
   Nešlo to dál, tak jsi řekla STOP?..ale proč? Asi tě už nechci vidět. Je mi to líto. Vždy jsi se na mě smála, očka ti zářily. Každý večer nemůžu spát jen kvůli tobě. Pořád myslím na to, co zas bude. Srdce mi říká, že dělám dobře, ale hlava křičí ,,Nech toho". Nemůžeš říkat, že si tě nevážím. Tohle nepochopím nikdy, a nechápeš to ani ty! Každý den, co nejsme spolu, jsme si dál. Proč si tak ubližujme? Proč si pořád myslím, že tě tohle nezajímá? Ale přesto cejtím, že jsem ještě neprohrála.
Teď tě prosím o ( X ) šanci. Prosím tě o to, aby to bylo, jako v jeden čas dřív. Zkus ještě jednou otevřít oči. Zkus ještě jednou poručit srdci. Zkus ještě jednou.....
   

Likvidace citů.

   V tomhle světě je toho tolik, že se motám v mých krocích, slovech a vlastně ano - je to jako v nějakém filmu. Odporuji nad svými nápady co udělat dál, aby místo mraků vysvitlo znovu slunce a vše ním bylo i zalité. Nenávidím se za spousty věcí, za spoustu špatných činů, které jsem kdy udělala, ale momentálně mám sucho v ústech a vina se nedá hodit na nikoho, snad jen na hvězdy, které mi to předpověděli. Jediný důvod na který to mohu hodit jsi TY. Více méně mi plníš i mé všechny tužby. Je to takový lektvar dvou směsí. Nadávky nemají váhu, a dobré časy zase netrvají věčně. Přesně takto chutná ten elixír.
  Když shrnu tvou duši, tak napovrch vypadáš nevinně, nádherná s úsměvem bohyně. Ale uvnitř v tobě dříme krásný ďábel. I tak bych chtěla být tvůj strážce. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem tě potkala, protože tvůj úsměv ve mě zůstane navždy. A ikdyž tu nestojíš, tak v srdci jsi a hlavně ve vzpomínkách, které nevymažu. Ještě dlouhou dobu mi budeš lemovat story. A chci ať to víš, že jsi pro mě hvězda.

Jsi v mé slze.

  Ani nevím, jak popsat zármutek, který obklopuje mou duši - ta tlačí bolest na srdce a to vyvolává slzy, které mi pomalu stékají po tváři. V každé slze vidím tebe a bolest, která je mi dána. A rozmazaná řasenka? Ta značí mou rozzuřenou, černou duši.
  Je tak hrozně těžké vidět tě, potom všem. Možná je řešení? Možná jdou znovu slepit střepy? Nebo si jen nejsme souzení, protože stojíme každá u jiných dveří? To jsou otázky, které jsou uděleny do naší ,,story", kterou píše čas. Velí nám ďábel? A přesto cítím, že u mě stojí Anděl, který šeptá ,, Tohle není ještě závěrečná scéna." Přijde mi, že některé minuty jsou nouze. Píšu sem řádky, které se mi opakují, ale přitom se snažím vždy jen vypsat. Tyto články neslouží jako rada, či něco jiného, ale jako pouhé slzy mého srdce. Kdybych vykřičela do světa ,,Jsi to jediné co mám", tak mi to vnitřní sdělení neuleví, cítím mé pocity jako ve vězení a přitom bych ti je tak ráda řekla. Možná bys mě vyslechla, možná bys mě pochopila, možná by jsi se nesmála. Ale taky bych si tím možná nepomohla. Nevím, jak to osud myslí, ale my máme jen předložený scénář, kterým se řídíme, aniž bychom věděly, že to je souzené. Nechci se řídit jiným jízdním řádem, a jet jiným vlakem, jinou cestou. Vše to jsou jen domněnky, které omílám spousty slovy. Ale jak jinak duši ulevit?

SOS do NEBE.

   Vážení, volám SOS na nebe plné hvězd, kam se dívám každý večer a přeji si jen jedno přání - TEBE. Zřejmé je, že toho mám opravdu dost. Sázím pravdu zde do obsahu, kde vypisuji mojí ,,zlobu". Plus bych jí nejradši řekla, ať někam táhne. Myslím, že bych udělala správnou věc.
   Můj mozek říká ,,pojď", a tak tedy píšu... Každý z nás má životní přání / sen, a o něj se snaží. Někteří chtějí být bohatý, krásní, úspěšní - slavní, šťastní, někdo především zdravý. Každý by si měl hlavně chránit svou čest. A já? Vždy jsem chtěla být ta holka, která bude psát a zpívat. Vlastně to uvnitř sebe ještě mám, ale nechávám tomu volný průběh. Nejdu tomu naproti, možná trošku. Teď to není mé vysněné ,,já". Přála bych si získat člověka, který je pro mě - štěstí, vzduch, láska, duch - VŠE. Protože ten by byl mou oporou, a můj směr, kterým bych šla. Když bych měla jeho, měla bych vlastně všechno, co jsem si kdy přála. Měla bych štěstí, cestu, snahu, modré z nebe a lásku. A to je to nejcennější, co člověk může mít. Protože člověk by si měl jít za svým štěstím..a to on pro mě je.
    A ačkoli není cesta jednoduchá, tak i přes to všechno chci čelit všemi nástrahami. Sama sebe nepoznávám. Vždy, když cítím, že to nemá cenu, nezvládnu to, či to není životní směr, řeknu - Stop, si závodní lhář. Málo věcí jsou pro mě opravdovou hodnotou, kterou chci vé svém životě. Dost jsem si na tom začala zakládat a uvažovat, co chci přijmout a co do svého života zamítnout. Ze začátku jsem si myslela, že tento člověk je jen nějaká ,,zkouška", a nebo jen ,,zaujmutí". Postupem ubývajících dnů jsem zjistila, že mé srdce i hlava to myslejí vážně a věnují tomu vše, jen abych dokázala zvítězit. Všechen stud, a obavy se snažím hrdě porážet, ikdyž ve mě vždy budou. Naučila jsem se tolik věcí. A to ,,jen" díky tomu, že to chci dokázat. 

   Samozřejmě, že jsou všude vpité slzy, a často žádám o pomoct nebe plné hvězd a nadějí, ale oni mi asi nenapoví. Jen bych chtěla znát - pravdu. Vědět, jestli to půjde. Ta nejistota mě ničí. Běhá mi v hlavě tolik otázek, myšlenek, špatných scénářů a všeho možného. Ale stále to přebijí ,,naděje", a boj, kterým procházím. Je to nepopsatelný pocit. Bojím se, že o tu osobu přijdu, že se všechno ztratí. Bojím se, bojím... S tímto člověkem se cítím jinak, než sama. Jinak, než s někým. Jsem s ním někým jiným.