,,Jakto, že jsi taková, jaká jsi..?" Obdobné otázky tohoto typu se mě ptá mnoha lidí. Nikdy jsem nedokázala odpovědět, protože jsem nevěděla co řici, nebo co se schovává za charakterem mé osoby, a nebo jsem si natolik nedůvěřovala. Po pár úderech si člověk uvědomí jaký je a proč takový vlastně je.
Narodila jsem se jako holčička, která měla dětství když opomenu pár záblesků fakt krásné. Měla jsem co jíst, co si obléknout, rodiče se o mě starali - vychovali mě s úctou a naučili slušného chování. Považovala jsem svůj život za zábavný, až jednoduchý - asi jako každé dítě. Chodila jsem ven s kamarády, jezdila k babičce na chalupu a neviděla žádné starosti. Měla jsem spoustu zážitků, které nebyly strávené na elektronických zařízení. Například i takový, kdy jsme s kamarádkou chtěly zažít dobrodružství a utekly ze školky. Jsem ráda, že jsem tehdy dostala jak se říká ,,přes hubu", a že jsem zažila i odřené kolena, špinavé oblečení a řev od rodičů ,,že jdu opět pozdě." Hrály jsme zvonkohry, shovky, honěnou a užívaly si na hřištích. Mé dětství by bylo na dlouhé vyprávění. Mám spoustu zážitků, ale o to opravdu nejde. Z nich udělám možná Leporelo.
Když jsem nastoupila do školy měla jsem hezké známky, a to pokračovalo až na nástup druhého stupně. Jako každý puberťák jsem ve svém věku objevovala sebe a svou duši. Vlastně záleží na tom, jaký člověk je. Já byla vyspělá, a dospěla rozumově příliš brzo. Ale nelituji toho! Spousta lidí v mém věku, nebo i starší mě obdivovaly jaktože na svůj věk, kdy mi tehdy bylo pouhých 14 vůbec dovedu lidem tolik radit, a přemýšlet o životě jako dospělá ženská. Nedumala jsem nad tím a nepovažovala to za obdivuhodné. Spíše jsem si myslela své. Po delší době jsem chápala PROČ mi bůh dal dospělost příliš brzo. S tím co mi přišlo v mladém věku do cesty bych se nevypořádala s nezodpovědností a nepřemýšlením životním směrem.
Asi prvním překvapením, které jsem nechápala byla láska k ženě. Byl to pro mě šok a nerozuměla jsem tomu. Trápila se nad tím každou chvíli, každý večer a to vše odstartovalo nenávist ke mě samotné. Známky se mi zhoršily o stupně dolů, mé chování bylo jako toho největšího cholerika na světe. A nelogické řešení typu, že jsem spadla do silného sebopoškozování, které mi zanechalo jizvy na nohách, různých místech ruky, podbřišku a občas bez jizev na obličeji. K tomu mě na půl dovedla šikana, kterou jsem na základní škole prožívala. Smály se mi jaká jsem, co cítím a jak konám. V tu chvíli vlastně neuvažujete nad tím, že řezání není řešení - prostě vám to pomáhá a tím to končí. Postupem času ke mě přišel velký problém s jídlem. Ať to bylo přejídání a jídlo rychle ven a nebo trpění hladem, kdy jsem mému tělu ,,dopřávala" jablko za dva dny. Cvičila jsem jako blázen, a trpěla zimou, rozklepaným tělem a slzama. A to díky občasným výkřikem ,,Jsi tlustá, fuj". Věděla jsem, že jsem akorát, ale své tělo jsem nedokázala snést. To se mi vrátilo několikrát a do teď nejsem s jídlem úplně v pořádku. Nemohu jíst obědy, a těžké jídla, protože na to nejsem zvyklá a nejde mě to zpátky naučit. V tomhle stádiu poruchy jsem tápala dlouho a prožila spoustu zážitků. Ležení v ledové vodě, počítání kalorií, snění o krásné postavě a promítání toho, co bych si všechno hrozně dala. Velké chutě jsem zaháněla žvýkačkou, sklenicí vody, nebo přežvýkání jídla a následovného vyplivnutí, dokonce či příprava pokrmů pro druhé. V hlavě jsem věděla, že tímto nic nevyřeším a řítím se do velkých problémů. Myslela jsem si, že mám nejlepší kamarádku s kterou jsem se znala od školy, což bylo přes 10let a cítila jsem, že jsme nerozlučná dvojka. Ale víte co? Ona měla celou dobu nasazenou masku. Ovlivňovala mě, naváděla, a já jí poslouchala, protože jsem se bála, že bych o ní přišla. Nakonec mi ublížila právě skrz ženu o které budu psát níže. Je velmi stupidní, že dodnes o mě roznáší po městě, jaká jsem a co cítím. Bohužel neříká opravdu, jak to bylo, ale svou verzi a ostatní jí věří a na mě se dívají skrz prsty. Nevědění o tom nic a přesto soudí. Je neskutečné jaké jsou lidi a jak se pletou do situací o kterých nic nevědí. Je mi z toho do pláče. Uvědomila jsem si, že jsem na základní škole měla jen jednoho člověka, který mě pochopil a pomohl mi dostat se z tohoto kolotoče, který se sám nezastaví. Byla to má duše paní učitelka Hrabánková s kterou jsem teď kamarádka a tykáme si. Měla to semnou složité, ale dokázala vycítit můj cit a pomoct mi přesně tak, jak jsem potřebovala, jak to pro mě bylo nejjednodušší. Kontrolovala mé tělo, můj jídelníček a mé pocity. Vynalezla co vlastně umím a co dokážu dělat jen s plným žaludkem a čistým štítem na těle. Začala jsem zpívat pop / rock - Lucii Bílou, Ewu Farnou. Spousta vystoupení, soutěží a výher. Mikrofon. Můj kamarád a záchrana. Dokázala jsem běhat po soutěžích i s recitací a se složeným textem, který jsem mohla říct lidem a za který jsem dostala také medaile. Našla jsem v sobě i snahu psát citáty, texty písní, text na recitaci a psaní příběhů. Začala jsem na sebe být pyšná, protože to byly věci, které mi šly, které jsem dokázala dělat. Okolí ke mě bylo z poloviny jiné. Usmívaly se na mě, byli ke mě hodnější, jakoby mě spíše obdivovali, ale ne do slova. V tu chvíli jsem přišla na to, jací lidé opravdu jsou a že je k životu potřebuji i nepotřebuji. Potřebuji je, abych se od nich naučila jaká nebýt, či být. A nepotřebuji, protože to bez nich dokážu a musím rozhodovat za svůj cit a šťastný pocit. Nenávist se ve mě střídala a dále jsem padala na samé dno z kterého jsem se postupně odrážela. Láska mě bolela, ale věděla jsem, že to není definitivní rozhodnutí jaká jsem. Kluci se mi líbili, spíše chlapi. Samotná láska mě dovedla k spousty poznámkám, k poškození psychiky a poznání všeho. Hodně mi pomáhalo, že dotyčná semnou měla hezký vztah a bojovaly jsme spolu, jak nejvíc jsme mohly. Vyléčila jsem se. Odchod ze základní školy mě zachránil. Od poruch, od sebevraždených sklonů i od té žiletky, a několik útěků i vyhazování z domova. Mohu říct, že se mi žilo nějaký ten rok docela obstojně. Na váze jsem přibrala, byla jsem znovu usměvavá holka, která svůj boj vyhrála. Jezdila jsem s partou skoro každý víkend za Lucii Bílou, prožívala s ní hezké zážitky a užívala si. Byly jsme všichni kamarádi. Alkohol, sranda a courání po Praze. Nebála jsem se cokoliv obléknout, být jiná než ostatní a být bláznivá.
Možná se ptáte, co rodiče? Víte. Mám skvělý rodiče, ale nikdy mě nepochopili tak, jak by měli pochopit holku, která to má těžké a nechápe spoustu věcí a na vše přichází sama. Křičeli na mě, občas mě uhodili - jako asi každého, a všechno zabavili. Nedokázali mě vyslechnout, promluvit si a stát při mě. Cítila jsem se odstrčená a nedoceněná. I tak jsem to zvládla a uvědomila si, že o to jsem větší a statečnější.
Střední škola. A mě je 16let. Všechno to střídání. A mě přišlo do života podobné řešení. Byla jsem poučená z minulosti a proto už jsem věděla, jak se držet a jak nepadat. Do života mi přišlo spoustu příběhů od ostatních, protože se mi vždy spousta lidí svěřovalo a já se jim snažila být oporou a vydat je správnou cestou. Děkuju, že jsem to vždy dokázala a dodnes mi lidé děkují. Vděčím tomu všemu, co jsem prošla. Přišli mi lidé, kteří mě drželi, kteří si na kamarády hrály, kteří mě zklamali a nad kterými jsem si užila své. Díky kterým jsem byla zlámaná a bála se vyjít z domu. Měla jsem v životě tolik lidí, kteří mi napíšou jen když mě potřebují a jindy mě pomlouvají takřka za zády. Nevěděla jsem, jak se s tím vypořádat. Nechala jsem si to líbit a jejich tužby jim plnila. Byla jsem hodná, až blbá. Postupem času jsem se naučila, že tohle ve svých letech dělat nechci a nemůžu. O spoustu lidí jsem přišla, protože semnou počítali jen když něco chtěli. Ovšem, pomůžu, ale když zjistím, že mě drbou za zády, tak to se ponižovat nenechám. Postupem tohoto zjištění jsem si začala dávat pozor s kým se bavím, komu se svěřuji. V dnešní době se svěřuji jen opravdu dvoum lidem. A to je Anička - kterou zmíním v dalším řádku, a Pavlovi, který je mým velkým přítelem. To byla vsuvka. Jakoby jste to nečetly a navazuji dál. Poznala jsem mojí Aničku, kterou znám od malička a která mi do osudu přišla, když jsem někoho nejvíce potřebovala. Byla tu vždy a ví o mě všechno, jako nikdo jiný. Zažila jsem s ní slunce, i děšť. Hádky i usmiřování. Nejvíce jsem od ní dostala pochopení. Přišla jsem o všechno a do života mi přišla další žena. Tohle už jsem nechápala a nedokázala si přiznat něco víc. Mí blízcí to věděli, ale chtěli mě mít přivlastněnou pro sebe a nedokázali přijmout to, že mám někoho ráda a o toho člověka chci vlastně bojovat, protože cítím, že to má cenu. Ublížili mi skrz toho člověka, a mou duši to ranilo natolik, že jsem je ztratila, nechala jít. Věděla jsem, že nejsou ti pravý a že dám přednost někomu, kdo je mi blízký ikdyž ho moc neznám. Díky té ženě jsem toho ztratila tolik, tolik odhodila, ale nikdy toho nepřestanu litovat, protože ona byla mým největším učitelem v životě a v mém dospívání. Milovala jsem ji, ikdyž byla ode mě o dost starší. Znáte ten pocit? Najdete někoho a vidíte v něm sebe samotnou a spousta společného. Tohle jsem nikdy nezažila. Díky ní jsem se naučila bojovat, milovat, neztrácet naději a být odvážná a o to víc pomocná druhým. Otevřít jim oči před špatným a žít krásný život. Uvědomila jsem si, že láska není založena na orientaci, ale na tom, jak toho člověka vnímáme a čím je nám blízký. Byla krásná a já jí vnímala jako Anděla. Zaujala mě svým půvabem a svou jedinečností a obyčejností. Tím, jak je svá a jak je nádherná v duši. Hodně jsem toho s ní zažila a dokonce se svěřila, co k ní cítím. I přes to náš ,,vztah" neskončil. Zblbla mě natolik, že jsem nevěděla co si myslet, jak konat dál a jak naložit se svými myšlenkami. Vnímala jsem to jinak, než první ženu, protože o ní jsem nejevila velký zájem a nebyla jsem natolik velká, abych věděla. Nemohu a vlastně ani nechci psát, co vše jsem s ní prožila a co mě ubilo a naopak nabilo, ale stačí mít pár ovlivnitelných lidí kolem sebe, a člověka, který nám ubližuje a skončí všechno. Snažila jsem se do poslední chvíle a toho Anděla nechtěla ztratit, ale bohužel. Má velká láska k člověku, nebo spíš člověk samotný mě i přes všechno mé dobré chování k němu zavedl k velkým problémům. Začala jsem brát antidepresiva a přišly ke mě opět zažívací problémy. Zhubla jsem a jsem celá rozházená. Nedokážu se zbavit mého problému s pletí. A to stačí jen, když vám onen člověk z ničeho nic začne ubližovat, aniž byste věděly proč - ikdyž tušíte a umíte si dát věci dohromady, ale on vám i tak lže. Nemám jí to za zlé, ale spíše mě to mrzí. Tohle je sice minulost a já se snažím být úplně jinde, ale není to zase tak dávno, a na tom člověku mi bude záležet vždy. Vždycky mě bude zajímat, jak se má, co jí trápí a co má v duši. A to jsem právě já. Člověk mi může dát několik úderů, ale stejně mi na člověku bude svým způsobem záležet. Teď se snažím o dotyčnou nezajímat se, vysadit léky a být zase ta holka co dříve. Nezvládám to. Ten člověk mi chybí jako člověk mě blízký. Ne, jako láska, ale jako duše spřízněná. Ztratila jsem dalšího důležitého člověka. Nebudu dělat, jak mě to neničí, a napíšu to na rovinu - jsem zničená, jsem jiná, a snažím se být silná, ale po nocích mě dohání to stejné. Prožila jsem spousta případů, kdy chlap ubližuje ženské a o tom chci napsat samotný článek. Poznala jsem další věc, jak se stát silnější, a odvážnější. Řešit to, nabídnout pomoct, stoupnout si před ní. Někteří chlapi si myslí, jak jsou drsní a jak mají nadvládu, ale přitom jsou nuly. Na svou ženu dají ruku a ubližují jí. Jsem holka, celkem drobná a klidně si před ženu stoupnu, aby se mi něco stalo, než jí. Udělala jsem jednou velkou chybu, kdy jsem něco takového viděla a nic neudělala, a to si nikdy neodpustím. Byl to šok a od té doby jsem o to víc bojácná.
Jsou tuvzpomínky, které nás stále vrací, a nedokážou nás pustit dál, nebo nám ukazují co jsme a jak jsme. Vzpomínka je běhání filmu v hlavě a berme ji s rezervou. Ona nás dohání, aby nás udělala silnějšími.
A chápete už proč jsem taková? Protože nechci, aby druzí prožívali bolest, aby museli trpět tak, jako občas já a aby věděli, jak s tím naložit, když jsou bezmocní. Poradit jim z vlastní zkušenosti. Každý z nás je silnější více, než si myslí! Odhoďte falešné lidi od sebe i ty, kteří nám ubližují. Milujte a važte si těch, kteří jsou pravý a snaží se být pro vás. Mějte se rádi! Bojujte! Neprohrávejte, vše má řešení!
