,,Vzpomínáš na ten den, kdy jsi mě poprvé uviděl? Nebo na všechny ty zážitky, které si semnou prožil? Každý den myslím jenom na tvou tvář. Prosím, řekni mi, kde se ukrýváš. Taková je láska, úplně tě omámí. Místo barev vidím šeď. Jenomže já nemám zájem dokola se připomínat." Přesně takovéhle slova se zpívají v jedné poměrně známe písničce ,,Bez tebe". Použila jsem je, protože se v té písni najde každý zamilovaný, každý kdo chce své emoce dát ven.
Člověk nikdy nechápe, proč byly dříve city a teď je kolem zeď. Ze dne na den. Byly jsme svoji, teď jsme si neznámý. Dříve to bylo tak, že jsme se smály, pokukovaly, a jaké je to teď ? Když se dívám, ty se nedíváš. Když se díváš, já se nedívám. Teď nás možná oba provází smutek každou minutu, každý den, večer.
Bezvýznamná proměna? Rozumím vám. Také jsem milovala jednoho člověka, s kterým jsem měla poměrně krásný ,,vztah". Vídaly jsme se téměř každý den. Myslím, že postupem času jsme si i věřily. Vždy jsem myslela vše od srdce, a vyslechnutí druhého bylo vždy na pořadu dne. Cítila jsem, že máme něco společného, ale ještě není viditelné co. Občas nějaké ty výměny názorů, nesmyslné nadávky, ignorace, ale vždy nás to mrzelo, tak jsme to smazaly, jakoby se nic nestalo a usmívaly jsme se na sebe dál. Stačila jedna pauza, a jakoby se vše rozpadlo? Nevím, zda si druhá strana myslela, že zapomenu, nebo že se stydí, nebo cítí cit stejně, ale dost mě to zarazilo. Vše se obrátilo. Nejhorší na tom je, že si nedokážu každým dnem vysvětlit PROČ. Neshoda nebyla. Ublížení také ne. Pouhý ,,Jsem tu pro tebe".
Cítím se být nejhorší? Jakoby mi to spíše ,,druhá polovička" dávala najevo? Ignorace, zloba, a výčitky. Ani nemám touhu, psát ti je to za námi. Jenomže právě teď mi dochází, že nemá cenu brečet. Nemá cenu se trápit. Prostě jdu dál.
Milovala jsem. Byla tu, a trápila se.
SBOHEM.
Žádné komentáře:
Okomentovat