Věřím Andělům

Věřte i vy! Věřte že možné je všechno! Jen si zatím musíte jít a nepřestat věřit.

Vždy jsem věděla, že se nic nedá vnutit. Ale vždy jsem si také byla jistá tím, že mnohem silnější je bojovat, než se vzdát.

Nezapomeňte, že je mnohem lepší bojovat se slzami, než brečet nad ,,nedodělky."

neděle 31. prosince 2017

Poslední strana roku 2017.






Pusťte si k článku mou první píseň. Zpívám jen refrén, který jsem si skládala sama! Jsem pyšná! ŠUP!

   Odbíjí poslední minuta, posledních pár řádků v tomto roce a já vím, že je na čase se rozloučit s touto knihou a otevřít novou s dalšími dny, zážitky, a průbojným časem. Je mi úzko se vracet zpět, ale také těžké se s ním loučit. Vrátit se o pár stránek zpět? Ani nevím co bych dodala. Nejradši bych dala na některé dny závoru a dál se nevracela. Svítila červená, ale já přesto šla. Šla jsem, aniž bych věděla jaké to může nést následky. Ale kdo by smlouval s pocitem duše?
   Jak bych volala k roku  2017?  Nebudu příliš důležitá, protože bych propadla k falešné lži. Každý začátek bývá nejtěžší, ale pro mě byl fajn, občas až fantastický na bouchnutí šampaňského. Myslela jsem si, že konečně mohu tomuto číslu děkovat za to, že by se mi mohlo stříhám pásku - dařit. Bohužel. Byl mi zvláštním společníkem a proto bych ho doslova neodkopla. Byl krutý, zvláštní, těžký, lehký, neuvěřitelný, plný lásky, nenávisti, a někdy až zbytečných hádek. Byl nekompromisní co se ke mě týče. Nedávám mu to za vinu, protože to tak mělo být. Měla jsem v osudu předepsaný boj, a ztráty. A já když cítím ztráty, tak jako bych se stávala slanou. Ne ,,slabou", ale SLANOU. Nahořklou a nedobytnou holkou, která se uzavřela doslova ta mříže a nikoho nechtěla pustit, slyšet. Nedokážu se nikdy smířit, že by mi osud něco vzal. Nebyla jsem připravená, ani jsem to nečekala. Myslela jsem, že z každého pádu co se mi pod nohy připletl, zhořím. V tu chvíli jsem byla slabá, Měla jsem za to, že ode mě všechny Andělé odletěly. Všecičko jsem viděla v hrobě a nečekala, že k sobě mohou věci jako teď zapadat, jako puzzle tvořící velmi dobrodružný příběh, kterému snad ani já nevěřím, že se mi děje. Sakra, probuď se z té diskotéky - křičela jsem si! Chtělo to čas. Teď cítím mír, a za každý pád v tomto roce VELKÝ DÍK!- možná menší DÍK.
  Uvědomila jsem si na čem mi záleží, jaké jsou city mezi mnou a dalšími lidmi, co miluji. Za čím si mám jít, a jak komunikovat s ostatními. Pobrala jsem i to, že když mi něco v mém životě vadí, tak to musím vyhodit. Nechat to odejít. A to jsem vlastně udělala. Vše, co mě obtěžovalo, lidé, kteří mi ubližovali - tomu všemu jsem řekla STOP! Vše co mě k pláči nutilo nebyly jen špatné momenty, ale i ty hezké. Poznala jsem spoustu nových přátel. Nahrála jsem svou první píseň. Zkusila pěveckou soutěž. Pomohla ostatním lidem. Naučila se brát taková, jaká jsem. Začala odhazovat stud. Splnila si mé vysněné tetování, piercingy. Zažila spoustu krásných momentů s lidmi, na kterých mi záleží. Viděla jsem krásné koncerty mojí milované LB. Nevzdala se toho, co miluji. Postoupila jsem o levely dál. A to ty časy, kdy si slzy vpíjím večer do polštáře možná i přebijí. Protože ty slzy mají vždy důvody a spojení k úsměvu.
  Přiznávám, že jsem se často chovala jako zvíře. Časté výkyvy  způsobily několik roztržek. Hádky s mými blízkými lidmi pro mě není med. Několika násobné roztěkání s člověkem, kterého miluji. To vše mě u srdce rozhodně nehřeje. Tobě musím něco říct, člověku který je pro mě dnem i nocí. Díky tobě jsem pochopila co je to strach a odhodlanost. Je to velký rozdíl jako výdech a nádech. Ty víš, jaký podíl neseš na mém roce. Největší kousek, který vůbec můžeš. Všechny ty momenty si přehrávám jako píseň, kterou teď poslouchám. Všechny ty momenty si zapamatuji-  ikdyž ty některé mi do hlavy křičí a varují mě před tím ,,Musíme jít". Nemůžou, protože jsou to ty okamžiky, které mě naučily nejvíce. Ikdyž to byl zásah do všech lží, přiznání. Ale to víš jen ty a já. A jestli lžu, tak ať se ti to smaže. Vidíš, mluvím pravdu.....
   No, nic. Jedeme dál.
  Vše mi najednou přijde specifické a k sobě zapadající. Všechny vzestupy i pády najednou beru jakoby mou ,,životní náplň", která mě má spoustu věcí naučit, a vést tam kam patřím. Protože všichni z nás víme, že každý máme v životě své poslání, které musíme najít postupně svými kroky. Můžete se najít v 15, ve 20 a klidně  po 40tce i později. Život je v tomto velmi nevyzpytatelný a často nám vmete do osudu překvapivé věci, činy - jak to vlastně pojmout? - Kterým bychom dříve nevěnovaly myšlenku ani na vteřinu. Rozepínáme spoustu nových myšlenek, chováme se jinak, snažíme se utíkat, a přitom víme, že tím dáváme duši najevo jen to, že je to pro nás tak moc silné. Necháváme všechny pocity vzhůru, aniž bychom chtěly. Často se měníme v tvz. ,,pandořinu skřínku", kterou jsem již také párkrát zmiňovala. Necháváme spoustu ran, a mučení v trezoru bolesti. Ztrácíme se a rozeznáváme sebe samotné jen z těžka.
  ,,Modlíme se" - Modlíme se za sny, aby se staly skutečností. Stále doufáme, že se jednou dostaneme na řadu. Každý pocit radosti nás hřeje u srdce a žene kupředu. A to vše zůstane jako vzpomínka. Škoda, že se do nich občas díváme. Ale někdy nás chrání, no ne? Má to klady, i zápory - jako celkově každá životní ,,zkušenost" v které si uděláme úsudek. Jak já říkám, že v životě bychom si měly jít za tím, za čím nás srdce táhne i přes složitost. Lepší, než se trápit a vybíjet si zlost do stěny, či svých vlastních slz. Dámy, pánové, tohle není loajální. Jak jsem již psala vím, že je někdy lepší ,,držet se nohami na zemi", a radši se trápit, ale city jsou silnější, než veškerý strach.
   Buďte rádi za to, že jste zdravý, že jsou vaši nejbližší zdravý - protože to je hodně důležité. Když Vám onemocní člověk, který je pro vás snad kyslík na zemi, tak je to hodně složité. A ačkoli si to z nás nikdo neuvědomuje, tak chci, abyste to teď věděly. Já to poznala tento rok také, a byly to pro mě nejhorší časy za můj život, snad. Važte si všeho co máte, maličkostí, protože ty nás dělají vlastně nejšťastnějšími. Važme si všeho co máme, protože až to ztratíme bude na váhu pozdě. Chovejme se od srdce, a milujme jím také.
   Jako menší vsuvku dodám - Jestli jste se sekly nad uvozovkami, které jsem přidala k ,,Modlíme se", a Modlíme se, tak bych chtěla vysvětlit tento význam. Mnoho z nás věřícími není, a tak jistě chápete ty uvozovky. Tak moc si přejeme věci, spínáme si ruce a přejeme si. Přitom věřícími nejsme, ale přesto v něco věříme. Pak bez uvozovek je to všem jasné. Za věci se modlíme, protože jsme věřícími. Například jako já. Nikdy jsem v tu modlidbu nevěřila. Až nedávno. Nedávno kdy jsem s tím začala a viděla jsem světla radosti. To ale až v dalším článku!
    Bůh a osud věděl, co mi v roce dát a doufám, že jsem všechny úrovně splnila. Doufám, že i teď ví, co mi předepsat a jaké cesty mi dát před sebe. Doufám, že konečně přijde bonus, na který čekám. Některé situace sebou do Nového roku táhnu, a časem poznam, zda je v 2018 nechám, či nikoli!
Měj se krásně, shoř v pekle, ale i mi zůstaň v srdci. Zamykám tento zámek. Za minutu zamknut. 2018, vítej. Ještě tě nesoudím.
    Moji, mějte se jenom krásně! Ať je 2018 lepší, než tento, ten minulý? Ahojte!


sobota 23. prosince 2017

Vánoční zapsání minulosti.

   Moji milý.

 Na kalendáři a všude vidím zaryté datum 23.12 a mě se v mysli odehrává příběh, a cit, jak krásně jsem se cítila minulý rok v tento čas. Je vlastně úplně jedno, zda se zrovna usmíváte, nebo pláčete a máte v sobě spoustu pocitů, ale prosím...přečtěte si to.
 Nikdy jsem nepochopila, jak silné vzpomínky člověk v srdci může mít a jak hrozně mu to může rozházet budoucí rok a stejný čas. Znáte to, sedíte a pláčete a chcete, aby už ten čas byl pryč, aby se hodiny přetočily úplně na čas dopředu. Bolí to.
  Mám díru v duši a přijde mi, že jediný způsob jak se od tohoto odcizit je vypsat se. Jakoby nic jiného má vnitřní já nechtělo, jakoby nic jiného nepomohlo.
 Na každém z nás je, jak naložíme se vzpomínkami, pocity, i s maličkostmi. Každý z nás je jiný. Někdo vzpomíná rád, zasměje se, nebo vůbec nevzpomíná. A pak jsou tu duše, které vzpomínky odemknout a rýpají se v nich, myslí na ně a mají mokré řasy. A tohle jsem přesně já. Citlivka, která se zabývá detailů a vše si moc bere. Ale jak bych nemohla, když jsem prostě taková? Už bych bez toho žít ,,asi" nemohla. Všechno, co se mi připravilo na minulý rok v tento den jsem nechápala. Byla jsem mimo, ale naopak hrozně šťastná a odhodlaná. Najednou plná síly a veškerého očekávání, co může žena čekat. Já přivolávavka všeho špatného jsem si dokázala připustit a odhodlat se k hezkému kroku, k dobrému pocitu. Zvládla jsem něco, na co jsem do teď pyšná a co odstartovalo můj budoucí rok 2017. Teď už je skoro zamnou, jak je to možné?
 Stačí pouhý úsměv od druhého, krásné gesto a může se vám změnit minuta na tu nejkrásnější a další dny v plnou naději. A k tomuhle je důležitá víra a odhozen strach, který sebou nosíme jako nejlepšího přítele. Víra je hodně důležitá. Věřila jsem, tak moc jsem si to přála, a ono to přišlo. Ruka v ruce. Je na každém z nás, jak naložíme s maličkostmi. Ale chtěla jsem Vám jen říct, že spousta z vás chce obrovské dary, věci, které jsou vám takřka k ničemu. Nejkrásnější dárky jsou ty od srdce, a minulý rok žádný neměl takovou hodnotu, jako ten o kterém teď píšu. A proto je to pro mě velká bolest. Na jedné části srdce radost, na druhém bolest. A tyhle dvě části se o sebe perou.
 Pamatujte si....važte si všeho, co máte. Važte si hlavně maličkostí, protože ty nás dělají nejvíc šťastnými. Běžte za svým srdcem, a nenechte se trápit ,,rozumem".
 Mějte krásné Vánoce, a krásné svátky. Plno sil do Nového roku.

pondělí 18. prosince 2017

POSLEDNÍ DOPIS


,,Ani nevím, jak se tohle všechno mohlo stát...." Čekáte co napíšu dál? Chtěla bych se s vámi podělit o mou složenou a první nahranou píseň. Už někdy dřív jsem skládala, ale nikdy jsem neměla odvahu udělat krok do studia.
Když mě kamarádka označila, že rapper jménem ,,Dokec" shání zpěvačku, která by mu nazpívala refrén do ,,lovesongu", tak jsem neváhala, ani nepřemýšlela, zda to přijmout, nebo ne. Prostě jsem klikala na písmena v telefonní klávesnici. Poslal mi text refrénu a řekl, že si můžu složit pocit klidně sama. Tuhle příležitost jsem hned vzala. Refrén jsem měla sepsaný za nějakých 10-15 minut. Nespoléhala jsem na to, že to místo dostanu, ale nějak jsem cítila, že to šanci má, že mi to může pomoct i v situaci, co mám i v duši, kde hledám sílu. Když jsem text odeslala, tak byl ten klučina, tak nadšený, že já to místo, tu šanci dostala! Brečela jsem štěstím, a brečím i teď.
Text, který jsem vložila popisuje mou situaci, kterou já sama prožívám a tak slova padaly sami. Znáte to - Zrovna mi bylo smutno a tak jsem si přestavovala všechny ty vzpomínky a mluvila si co se dalo. Až mě napadlo tohle, jako bych na toho dotyčného křičela, mě to pomohlo a já si řekla - tohle musím napsat, tohle musí vyjít, tohle musí slyšet!
,, Ani nevím, jak se tohle všechno mohlo stát,
proč zrovna nám dvoum do cesty přišel tenhle pád?
,,Kdybys přiznal svý city,
sám sobě nelhal.
Kdybysise všeho tak hrozně moc nebál.
Já ti slíbila budu tu s tebou,
taky že tu jsem.
Neutíkej před tím vším,
nebuď jak kámen.
Před tím vším neutečeš,
protože tu jsem, protože tu jsi, protože tu jsme."
Ze začátku jsem věděla, že to bude pecka. Já ,,slavná" trémistka, která před soutěží s rockovou písničkou zapomněla text, a začala znovu se tak stejně bála vejít do místnůstky se sluchátkama a mikrofonem. Když jsem tam vešla, všechno ze mě spadlo a já bych tam mohla stát celé dny. Všechno jsem ze sebe vydala a kouskem prstu se držela stěny, jak jsem byla rozhořčená z toho, že zpívám to, co prožívám a co tak nutně potřebuji vykřičet ven, z mého srdce. Nastal klid a naděje jít dál, a věřit v lepší dny. A nemůžu to popřít, že tě vidím všude! Co jsem řekl platí, moje city jsou furt věčný! A všechno, co jsem v té písní napsala, jsem myslela vážně, a kdyby nám to nevyšlo, vždycky ti rád pomůžu! Přečti si můj Poslední dopis.

pondělí 4. prosince 2017

V hlavě mám slova, které bych ti chtěla říct.

Popravdě už nevím, co psát. Všechny mé příspěvky jsou o lásce, o mých pocitech, o bolesti i o štěstí. Tenhle bude další do seznamu. Všechny jsou památkou na člověka, který mě vždy svým úsměvem zachránil.
Bohužel, když jsem se dozvěděla ten pád, že nás od sebe budou dělit měsíce, tak je to pro mě stále zlý sen. Tys odešla pryč, a všechno jakoby se spálilo a zbyl jen popel, který značí naše vzpomínky a ještě tvá fotka, na kterou je těžké se podívat, protože už teď mě dohání pocit smutku. Zadržuji slzy, které by nejraději lemovaly můj úsměv.
Všechny ty ,, naše" časy jsou pryč. Cesta se nám rozdělila na další tři. Vše je pryč. Kde jsou ty časy? Až potom všem jsem si uvědomila, jak jsi pro mě výjimečná.V hlavě mám tolik vět, které bych ti chtěla říct. Chtěla bych tě obejmout a všechny ty slova ti říct. Nevím proč se to stalo, ale vše jsem už ztratila. Jakoby mě spoutal tvůj cit a já měla přijmout ten koloběh a najít správnou větu pro vysvětlení. Každá chvíle bez tebe je nekonečná, a když tvou tvář vidím, tak bych za tebou šla a ,,něco" ti řekla, ale nemám odvahu. Chci, ale mám strach. Chtěla bych tě vidět, a vědět, jestli na mě myslíš aspoň tak trošku, jako já na tebe moc...Chtěla bych vědět, jestli jsi šťastná. Jak se máš a jestli ti ,, naše" časy taky chybí. Stále věřím, stále se nevzdávam. Je to k studu?