V hlavě mám slova, které bych ti chtěla říct.

Popravdě už nevím, co psát. Všechny mé příspěvky jsou o lásce, o mých pocitech, o bolesti i o štěstí. Tenhle bude další do seznamu. Všechny jsou památkou na člověka, který mě vždy svým úsměvem zachránil.
Bohužel, když jsem se dozvěděla ten pád, že nás od sebe budou dělit měsíce, tak je to pro mě stále zlý sen. Tys odešla pryč, a všechno jakoby se spálilo a zbyl jen popel, který značí naše vzpomínky a ještě tvá fotka, na kterou je těžké se podívat, protože už teď mě dohání pocit smutku. Zadržuji slzy, které by nejraději lemovaly můj úsměv.
Všechny ty ,, naše" časy jsou pryč. Cesta se nám rozdělila na další tři. Vše je pryč. Kde jsou ty časy? Až potom všem jsem si uvědomila, jak jsi pro mě výjimečná.V hlavě mám tolik vět, které bych ti chtěla říct. Chtěla bych tě obejmout a všechny ty slova ti říct. Nevím proč se to stalo, ale vše jsem už ztratila. Jakoby mě spoutal tvůj cit a já měla přijmout ten koloběh a najít správnou větu pro vysvětlení. Každá chvíle bez tebe je nekonečná, a když tvou tvář vidím, tak bych za tebou šla a ,,něco" ti řekla, ale nemám odvahu. Chci, ale mám strach. Chtěla bych tě vidět, a vědět, jestli na mě myslíš aspoň tak trošku, jako já na tebe moc...Chtěla bych vědět, jestli jsi šťastná. Jak se máš a jestli ti ,, naše" časy taky chybí. Stále věřím, stále se nevzdávam. Je to k studu?